Tassili (2011)
Tinariwen
Anti
21.11.2011 | Netlačeni časem, civilizací, válkou ale bezmocí a nostalgií, vydali tuarežští Tinariwen album, které není samosebou: je skoro akustické, vychází u prestižního amerického abelu Anti- a hostují na něm Tunde Adebimpe a Kyp Malone ( TV On The Radio), Nels Cline (Wilco) a dechaři Dirty Dozen Brass Band; vše v produkci jimi doporučeného Iana Brennana ( Ramblin’Jack Elliott, Peter Case, Rain Machine).
Můžeme za tím hledat zvýšenou potřebu Tinariwen zanést zprávu o nešťastném národě mimo scénu world music nebo oprávněné zúročení čtyřicetileté kariéry, ale také bezodkladnou nutnost odlišit se.
Vůdci hudební revoluce – Tuaregové před nástupem Tinariwen neznali ani nepoužívali kytary – bájní rebelští vojáci, v dobách povstání skrze legendární kazety šiřitelé důležitých zpráv, získali od vydání prvního alba v roce 2001 postupně po celém světě nevídanou popularitu. Ta se brzy proměnila v magnet: další a další tuarežské kapely se po jejich vzoru vydávaly za hranice Sahary s vidinou lákavého úspěchu. Tuarežský kytarový assouf, pro Západ zjednodušeně saharské blues, pak dostihla tvůrčí únava, přehltil se nabídkou mladých tinariwenských epigonů, kdy snad jen znalci od sebe dokáží bezpečně rozeznat jednu kapelu od druhé. Břemeno opakování bylo proto nutné sejmout. O generace mladší – nigerský kytarista Bombino nebo malijská skupina Tamikrest – už to zvládli, na řadě byli Tinariwen.
Kontakty s popkulturní scénou navázali ale už předtím: koncertovali s Rolling Stones, Carlosem Santanou, Robertem Plantem, natáčeli s Herbie Hancockem a indicko-kanadskou zpěvačkou Kiran Ahluwalia. Vždy v roli hostů, teď se ale karta obrátila a po jamování s Tunde Adebimpem a Kypem Malonem na kalifornském festivale Coachella před dvěma lety a loňském koncertě na WOMADu v Abu Dhabí došlo k dohodě, že s nimi američtí indie rockeři usednou k ohni v improvizovaném studiu za městem Djanet, na jihovýchodě Alžíru, pod světoznámým pohořím Tassili a zapojí se do natáčení pátého alba s věrným francouzským zvukařem Jean-Paul Romannem.
Místo nezvolili náhodou: Djanet bylo v dobách válečného exilu pro Tuaregy důležitou zastávkou a pro zakladatele a vůdce Tinariwen Ibrahima Ag Alhabiba představuje srdcovou záležitost. To on také zavelel k hudebnímu obratu: stesk po assouf jaké se tam v 80. letech hrálo u něho převážil. V intimní atmosféře noční pouště zatoužil zpívat akustické protestsongy které podle něho dokáží nejlépe vyjádřit bolest a smírčí výzvy k semknutí Tuaregů, národa žijícího bez práva sebeurčení na územích pěti států.
„Moji přátelé ze Sahary, naše svoboda se vytrácí.
Pojďme se spojit, jinak všichni zmizíme. Na poušti nezůstane jediná živá duše,“ zpívá naříkavým hlasem druhý kytarista Abdallah Ag Alhousseyni ve skladbě Imidiwan Win Sahara a zbytek kapely sborově mručí a opakováním zdůrazňuje význam slov.
Na jejich jazyk jsme krátcí, tamasheku rozumějí jen Tuaregové a trn z paty nám nevytrhnou ani překlady textů: pouštně střídmá, úsečná poezie míří zase k Tuaregům, přesto z ní dokážeme vycítit mírotvorný vzkaz. Patetické zdání? Ne, ve chvílích, kdy to Tuaregům Kaddáffí zase pěkně zavařil (historické téma přinejmenším na seminárku) a přeživší tuarežští žoldáci v jeho službách se těžce ozbrojení vracejí do Mali a Nigeru a není jisté, jestli nepropukne nové povstání, dostává album Tassili další, o nicméně důležitý význam.
Saharu křižují islámští teroristé znemožňující turismus, nynější zdroj obživy bývalých nomádských pastevců, pod domovinou živořících Tuaregů se nacházejí obrovská nerostná ložiska a párat se s nimi kvůli tomu nikdo asi nebude, proto mezi lidmi, panuje strach z budoucnosti. Takže Ya Messinagh je magická skladba s doprovodem neworleánských jazzových dechařů The Dirty Dozen Brass Band, možná jedna z nejodvážnějších v historii Tinariwen, varovný apel se ovšem nedá přeslechnout: „Pravda je neporazitelná a může vás proměnit v rebela.“
Hostující Američané se do tvůrčího procesu za každou cenu nevlámali. Přiměřeně se drží v pozadí, hlasy a kytarami jen lidově řečeno dobarvují; ctí, že se nejedná o jejich příběhy. Z melanchonie Tenere Taqqim Tossam vyčnívá refrén o poušti jako pokladu anglicky zpívajícího Adebimpeho a snad proto byla vybrána za oficiální videoklip, ilustraci uvolněného natáčení u ohně pod skalním převisem.
Elektrickou kytaru Nelse Clineho (dodatečně přidané v chicagském studiu) během úvodní Imidiwan Ma Tennam spíš jen vnímáte, Ibrahimův zpěv na sebe spolehlivě upne pozornost: „Co mi povíte, mí přátelé o těchto bolestných časech, ve kterých žijeme. Opustili jste tuto poušť, kde jste se narodili. Odešli jste a opustili ji. Žijeme v nevědomosti, která má moc.“
Zvuk akustických kytar ( v Iswegh Attay za přispění „TV Radio dua“ přímo lahůdkových), fantastická hra basisty Eyadou Ag Leche, jednoduché perkuse a tleskání, zpěv s formou zvolání a sborové odpovědi si v nenapodobitelném rytmu drží kontinuitu s minulostí, ale právě ta jednoduchá syrovost dodává skladbám neuvěřitelně přesvědčivou naléhavost a činí z pátého alba Tinariwen inovativní událost. A nejspíš mezník. Tuaregy totiž čekají nelehké časy.
Jiří Moravčík
