Ivo I Mara (2008)
Mojmir Novakovic & Kries
Kopito Records
07.09.2011 | Evropský folkrock už pro mladé hudebníky tak jako pro generaci 70. let nepředstavuje ani zakázané ovoce, ani revoluci. Stal se všeobecně přijatelným žánrem – nekonfliktním mainstreamem. Proto se dnes ocitá na důležité křižovatce. Čeká ho střet s elektronikou a stejně jako celou Evropu „vpád barbarů“.
Ve světle této skutečnosti se snad už konečně odporoučí i katolickou církví po staletí vštěpované a nekompromisně vyžadované dogma, že transovní rytmy do evropské kultury nepatří – její ovečky by tak mohly získat pocit nekontrolované svobody. Multikulturní a svobodomyslnější Západ s tím problém nemá, natolik jeho kulturní klima dnes ovlivňují velké asijské a africké komunity, u nás na Východě to ovšem bude složitější. Důvěra v bolševicky pokřivený folklór si nadále udržuje svůj vliv a když se k tomu přidá vlastenectví, nezbývá novodobým hudebním rebelům, než si přestat brát servítky.
“Tzv. folklór, jaký se tu podporován státem dosud prezentoval je vlastně svinstvo,“ říká Wojciech Krzak z polské skupiny Warszaw Village Band.
Dlouho vlasatý chorvatský punker Mojmir Novakovic vsadil na jinou metodu:“Vraťme se na úplný začátek, připomeňme si zapomenutou tradici související s extatickými stavy provázející staré pohanské kultury a elektroniku berme jako živoucí dech aktuální doby.“
S folkrockovou kapelou Legen vydal deset alb a projel celý svět. Pak pochopil, že se ocitl na konci respektive na oné křižovatce:“Chorvatsko dříve fungovalo jako hranice mezi křesťanskou Evropou a muslimskou Tureckou říší, což do naší hudby vneslo rozmanitost, kterou nezničily války ani komunisté. Takže proč toho nevyužít.“
A tak Novakovic zapálil mohutnou vatru – po chorvatsku Kries, což je název i jeho nové skupiny. Pořádně přiložit mu pomohl proslulý chorvatský režisér Branko Ivanda, přicházející s nabídkou hudby, k filmovému příběhu z 18. století Konjanik (Horserider). Téma pro Novakoviče jako ušité: láska Chorvata k muslimské dívce. A příležitost vrátit do chorvatské tradiční hudby bubny, po kterých tu dnes prý není ani stopa. Využil bohatých zkušeností Krešimira Oleškiho, znalce afrických, středovýchodních a arabských perkusí a takřka revolučním způsobem je sloučil s hudbou svých předků z Dubrovnické oblasti, hluboce poznamenanou hrou na lijericu – dvoustrunné housle fascinujícího zvuku opírané o koleno. Na tu hraje a nádherně zpívá Ivo Letunič, doprovázený Kamenko Čulapem s šargijou (obdoba dulcimeru), vynikajícím dudákem Stjepanem Veckovičem a violistkou.
Akustický soundtrack má díky Novakovicově „šamansky chraptivému“, nesmírně charismatickému zpěvu sílu pohanských rituálů, syrovou atmosféru Vláčilových balad a povznášející mrazivost. Z úderů afro-arabských perkusí a mečení dud vydechuje život, bytostný soulad s přírodou a jejími osudovými zákony.
Tradiční písně od Dubrovníka, Záhřebu nebo Zadaru Novakovič částečně upravil, ponejvíc zachoval, napumpoval do nich však čerstvou energií a za čas i elektroniku, to když některé ze skladeb přepracoval do moderní podoby. Vzniklo tak album Ivo i Mara, k němuž Novakovič nakonec přiložil jako bonus i zmíněný soundtrack. Přidané elektronické bicí, ambientní pozadí, nasamplované ženské sborové vokály či úryvek od londýnských Fun-Da-Mental dovedně vyvážil starobylostí a zpřístupnil ji tak cestu k mladým posluchačům. Rytmickou vášnivostí vás album doslova strhne, přitom odevšad vyvěrají kořeny nezaměnitelné slovanské melodičnosti a patosu. Neslyšíte uměle sestehovanou elektrovizi, fatamorgánu módního poklonkování, nýbrž dokonale srostlý čerstvý novotovar. A jako takový by ho mohli přijmout i folkrockeři.
Směr kudy ven z křižovatky byl udán.
Jiří Moravčík
