Cal (2007)
Son De La Frontera
World Village
07.09.2011 | Francii symbolizuje šanson, Ameriku jazz a blues, Afriku bubeníci, a třeba Němce s Čechy dechovka. Lidé si všechno zjednodušují. Cestovní kanceláře si pak spokojeně mnou ruce, výrobci tretek mají boom a povrchním turistům se dostává, čeho si žádají. Přijedou například do Španělska a první co je zajímá, kde uslyší pravé nefalšované flamenco. Nabídněme jim ho, říkají obchodníci v Seville a večer, když zavřou tančírny, odcházejí do zastrčených klubů a poslouchají úplně jiné flamenco – syrové písně cante jondo - se kterým by si turisté stejně nevěděli rady.
Flamenco není pouhou atrakcí, je těžko vysvětlitelným životním stylem, postojem, „horkokrevností překypující city“, což jsou slova Federico García Lorcy, už kdysi poznamenávajícího: “Pro nás Andalusany zřídka existuje střední poloha. Andalusan se buď dovolává hvězd nebo líbá prach na cestě. Střední polohu nezná. Tu prospí…Nejsilnějším rysem našeho flamenca je patos ukrytý v cante jondo, který ale může být neznalému k smíchu.“
Flamenco vytáhli z vesnic počátkem 20. století španělští intelektuálové, bedlivě strážící jeho neposkvrněnost a autenticitu; Lorca s malířem Ignacio Zualogou dokonce v roce 1922 uspořádali v Granadě manifestační soutěž Concurso de Cante Flamenco, ale jeho proměně uprostřed měst zabránit nedokázali. Ostatně flamenco je dokonalý hudební hybrid se zastřeným původem, bohatý na vnější vlivy: arabské, indické, středomořské, africké nebo kubánské a svobodomyslnost s hrdostí mu do kolébky vložili Cikáni; milostnou poetiku, hlubokou vroucnost a stesk zase sefardští Židé.
Drží si však španělskou identitu a temperament, obtížně se přesazující do jiného prostředí. V posledních letech ale také flamenco prochází řadou změn, protože nová generace se s jeho starobylostí těžko identifikuje. „Myslím si, že pojem čisté flamenco jaké měl na mysli Lorca může být do budoucna škodlivý. Puristé se nám sice snaží určit, jaké hranice bychom už neměli překročit, přitom ale vlastně nikdo z nich pořádně netuší, kde takové hranice leží. Žádná hudba přece nemůže existovat v tradicionalisticky uzavřeném prostoru. Naše generace flamencové tradice, dané harmonickou a rytmickou strukturou respektuje, není přece důvod odmítat rodinné stříbro, ale bez přidávání vlastního názoru, bez toho, že do flamenca otisknete vlastní osobnost a přemítání o životě, zůstanete pouze u mechanického přehrávání, které chtě nechtě jednou unudí publikum k smrti,“ upozorňuje Raúl Rodriguéz, zakladatel skupiny Son de la Frontera.
Ještě než Compay Segundo, kytarista od Buena Visty Social Clubu, daroval v Havaně na oslavě svých devadesátých narozenin andaluské zpěvačce Martirio kubánskou kytaru tres, osobně ji zkusil; pak se otočil na neméně zdatného kolegu Barbarito Torrese, aby nedejbože něco nezkazil. Všechno vpořádku, tres zněla jak z praku.
V andaluské Seville už na ní – kytaru se třemi páry strun a tudíž nezvykle zvonivým zvukem – čekal zpěvaččin syn, původně rockový kytarista Raúl Rodriguéz. Nemohl z hlavy dostat, co všechno na ní při madridském koncertě roce 1993, dávno předtím, než se zvedla mohutná kubánská vlna, Segundo s Eliades Ochoou dokázali. A protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by ho na tres naučil hrát, obrátil se k flamencovým mistrům. Doma poslouchal nahrávky punto guajiro, hráčský styl vytvořený na Kubě kdysi andaluskými emigranty, odvozený od flamencového rytmu bulerias a měl za to, že nebude zas takový hřích, pokusit se s tres zahrát cosi jako punto flamenco. „Bez zkoumání minulosti postrádá flamenco budoucnost. Chceme-li pochopit historické souvislosti flamenca, je potřeba kopat co nejhlouběji, až do chvíle, kdy narazíte na podloží, kde to všechno začalo,“ říká Rodriguéz.
Městečko Moron de la Frontera je Andalusanům blízké hned ze dvou důvodů: snad všechny andaluské domy jsou odnepaměti nabíleny nátěrem blanqueando z roztaveného vápence dobývaném v Moronu a pochází odsud také obchodník a proslulý kytarista Diego del Gastor (1908-1973), zosobňující moronskou flamencovou tradici (El Toque de Morón) rezonující specifickým basovým laděním. S del Gastorem a řemeslníky generace před ním, cestovalo moronské flamenco společně s vápnem rozváženým osly a mulami na staveniště po celém regionu; aby jak píše na obalu alba Cal (vápenec) Paco Pávia, umožnilo lidem se”fyzicky a duševně očistit”.
“Dekády nanášená vápenné vrstvy udržují původní omítku a zachovávají její patinu, stále se obnovují, aby bělost svítila čerstvostí. Spatřujeme v tom metaforu pro naši hudbu,” říká Rodriguézův kolega kytarista Paco de Amparo.
Už na první poslech strhující flamenco Son De La Frontera potvrzuje, že město Morón a Kuba jsou čistokrevní bratranci, vždyť tres je vlastně původně andaluská kytara. De la Frontera se dá volně přeložit jako “hraniční”, což kapele umožňuje “konverzaci mezi včerejškem a zítřkem, mezi tradicí a současností a zároveň místo, kde se můžete dostat do kontaktu s něčím novým”.
Už první album Son de la Frontera přemostěním obou břehů Atlantiku šokovalo, Cal snad ještě víc. Takřka celé ho skupina odehrála na předloňském zahajovacím koncertě veletrhu WOMEXU v Seville, kde i zkoprnělí odborníci nevěřili vlastním uším. Pepe Torres jim připomínal ty nejlepší sevillské tanečníky a slavné del Gastorovi falsetové zpěváky Juana Talega a Manolito de Mariu. Paco de Amparo s Rodriguezem přiznanou poctou moronské flamencové ikoně del Gastorovi (převzali od něho několik stěžejních skladeb) pak staré gramofonové nahrávky, přetřené ovšem snad tím nejsvítivějším vápencem. Rodruiguezův tres chvílemi zněl jako arabská loutna oud nebo mandolína, v každém případě exceloval tak, že publikum vstávalo. Rytmy vytleskávající Moi de Morón s Manuelem Floresem zase názorně ukazovali, co je to compás. Změnami rytmu šroubovali emoce skladeb, dokázali ztišit kytaristy i vygradovat zpěvákův výkon do nebývalosti a v případě jeho tanečních kreací nechybělo málo, aby ho strhli jako závit u šroubu. Zdařilé album Cal potvrzuje, že v Andalusii dnes nenajdete originálnější a horkokrevnější flamenco.
Jiří Moravčík
