Ashore (2011)
June Tabor
Topic
21.08.2011 | Aristokratka anglického folku, zosobnění jeho temné a bezútěšné strany, proslulá černým humorem: „Jsem fanoušek fotbalistů Arsenalu, protože jejich jméno, stejně jako moje představuje synonymum utrpení.“
Pro čtyřiašedesátiletou zpěvačku, o níž kdysi John Peel prohlásil, že by ji ze všeho nejraději prokousl hrdlo, píší s ní souznící skladby Richard Thompson s Elvisem Costello a o spolupráci stojí Maddy Prior s Martinem Simpsonem a skupinou Oysterband. Popravdě řečeno, June Tabor byla ale vždycky víc než folkovou zpěvačkou. Ostrovní lidové balady, což je její doména, dokáže tlumočit s neobyčejnou citlivostí a schopností vyhmátnout v nich opomíjenosti jedinečným způsobem zpracování s romanticko- jazzovým klavírem nebo harfou. Občas také připomíná spíš šansoniérku. V příbězích se svléká z kůže z hloubi rezonujícím emotivním, ledově vášnivým hlasem. Dává posluchačům pocítit jejich zlověstnost i mileneckou procítěnost a s nadsázkou říká, že kdyby mohla některé zfilmovat, najala by si Kurosawu s Peckinpahem.
Moc neskládá, je spíš sběratelkou a za své si klidně bere balady z 11. století. Už dvacet let bydlí s manželem klavíristou Huw Warrenem na waleském venkově, kde pečlivě a neuspěchaně vymýšlí konceptuální alba: o růžích, tragických láskách, válečných bitvách nebo dětských vraždách.
Do Ashore promítla svou fascinaci mořem. Sbírkou chmurných a zádumčivých písní nás táhne nás do hlubin příběhů pobřežního života, útrap námořníků a historických událostí s blbým koncem. Nejveselejší se na poslech zdá francouzsky zpívaná Le Petit Navire a ono ejhle: mladého námořníka v ní kamarádí snědí s bešamelovou omáčkou.
„Jestliže June Tabor neradi posloucháte, měli byste přestat poslouchat hudbu úplně,“ řekl Elvis Costello, od něhož převzala Shipbuilding z roku 1982, ikonickou skladbu s jeho textem o válce na Falklandech zhudebněným Clive Langerem. Proměnila ji, zdramatizovala klavírem a vzdušným akordeonem Andy Cuttinga, což platí i pro další staré písně: Finisterre od houslisty Iana Telfera nalezneme na albu Freedom and Rain, natočeném před jednadvaceti lety s Oysterbandem. The Grey Funnel Line nazpívala s Maddy Prior pod hlavičkou Silly Sisters na úplném začátku kariéry v roce 1976 a k autorovi – nežijící Cyril Towney – se upnula ještě jednou: žalozpěv o pomíjivosti The Oggie Man patří do zlatého fondu anglického folku přes půl století.
Nakolik důležitá, zřetelně inspirativní, je pro June Tabor kapela (ještě basista Tima Harries a houslista Mark Emerson), dokládá jedenáctiminutový epos o nuceném vystěhování obyvatelů Highland z 19. století Across The Wide Ocean s verši anglického básníka Lese Barkera.
Skotskou baladu The Bleacher Lassie Of Kelvinhaugh zpívá Tabor bez doprovodu a visíte jí na rtech úplně stejně jako když se tiše z dálky v The Great Silkie of Sule Skerry ozývá manželův klavír. Mimochodem tohle proslulé lidové vyprávění o kuřatech s hedvábným peřím a nešťastné těhotné dívce zaujalo kdysi také The Mortail Coil, Joan Baez nebo Burda, nicméně June je všechny trumfla.
Album dohraje a je čas na pořádného „zádumčivého“ panáka.
Jiří Moravčík
