Godula (2011)
Tomáš Kočko & Orchestr
Indies Scope
14.08.2011 | Potkali se napůl cesty – hudebník Tomáš Kočko a básník Bogdan Trojak – a na úpatí hory Goduly, v jejímž nitru se údajně skrývá poklad černé kněžny, si plácli na sbírce písní inspirovaných legendami o místu, kde se kdysi nacházelo slovanské pohřebiště a zbojník Ondráš tady zakopal svůj lup.
Potud téma: nosné, vděčné a s pohádkovou poetikou vybízející k nejrůznějším hudebním asociacím. Pro Tomáše téma dlouholeté, osobní, v úctě a pokoře pojaté a nezdá se, že by vytěžené. Na albu nevybočuje ani jako výhradní autor, skladby otevírá stejným klíčem jako v minulosti do jakéhosi tajemně pohanského, vůbec ne nepřemýšlivě a lacině nahozeného mysticismu, pokrevně spjatého s hudbou vyvěrající z tradic rodných Beskyd i zbytku Moravy. Pořád s nevysychající nápaditostí a přemýšlivostí a bylo by takřka zločinem byť jen na vteřinu o téhle ohlasové hudbě uvažovat jako o folklóru. Natolik patří Tomáš Kočko se svými vědomostmi o pečlivě léta studované lidové kultuře k těm nejpřemýšlivějším vizionářům odmítajícím se zakuklit v protivném stádním folklorismu.
Kočko touží po tom, aby se jeho zpěvná hudba líbila, nestydí se za to a dokáže napsat zřetelný hit (skladba Běs), ale jak sám říká „je rozdíl mezi chtít se líbit a podbízet se“. Posluchači nejde naproti prvoplánovanými skladbami, jejichž „srdcebolné, takové ty naše melodie, co máme rádi“ by na sebe upoutaly pozornost do té míry, že vás v podstatě přestane zajímat, kolik umného, aranžérsky dotaženého muzikanství obnášejí. Není mu vlastní ani složitost, přehnané intelektuálství, úspěchy sklízí vlastně docela „obyčejným“ folkrockem s cimbálem. Ten ale dokáže být velmi zrádným, pokud si na něm a tedy sám na sobě coby autorovi nevyvzdorujete nápadité posuny dopředu. Například v proměnlivých, na moravskou hudbu netypických rytmech. Kočko patří – a tohle album to znovu jasně dokazuje – k vrcholným autorům schopným na moravskou lidovou hudbu velmi originálně a objevně barevně aplikovat bicí s perkusemi (darbouka, rámové bubny, tamburíny) a zrytmizovat je s kontrabasem a cimbálem (vynikající Zlatohlav).
Orchestr (doplněný mnoha hosty) je stmelená kapela s výraznými ženskými hlasy - flétnistka Helena Macháčková, houslistka Libuše Černá - a když je potřeba a okolnosti si to vyžadují, najme k nim (Godovnica, Vítej Vesno) znovu přesvědčivě zpívající Kočko mužský sbor Kampanela.
Obě vokální instrumentalistky si pak v dialektu „podají gorolské chlapy“ v humorné skladbě Ověnžok, jediné s baskytarou a gajdami.
Když začal Kočko produkčně spolupracovat s folkdoommetalovou skupinou Silent Stream of Godless Elegy, šli z toho mnozí do kolen. Zbytečně: smysluplněji u nás ozvěny moravské hudby s metalem nikdo nepropojil. Na albu zařadil Kočko jako bonus tři skladby v pozměněných verzích (Zahrada, Černá kněžna, Zlatohlav) v nichž slyšíme elektrické kytary členů SSGE trefující se do nálady bez zbytečných póz, nicméně i bez překvapení.
Tomáš Kočko se s Godulou drží na vytyčené trase. Vydal se po ní kdysi jako neegocentrický, přirozeně zpěvný Valach srostlý s kořeny a vybral si tu nejstrmější. I proto budete dnes u
nás těžko hledat laskavější a jiskřivější moravský folkrock schopný zabodovat i za hranicemi.
Jiří Moravčík
