Niyaz (2005)
Niyaz
Six Degrees Records
14.08.2011 | Tak jako Matrix překlenul ještě donedávna zející propast mezi filmem a počítačovým comicsem, hlas Matrixu Revolutions, zpěvačka iránského původu Azam Ali, boří ve skupině Niyaz hranici mezi starověkou a futuristickou mytologií, sebevědomě tvrdíc, že přitom stvořila „nebojácnou world music pro 21. století“.
Co si za ní představit? Nic jiného než fůzi akustických nástrojů s elektronikou, v jádru to, co už dávno nebudí takovou pozornost jako onehdy, ale naopak je stále častěji vystřízlivělými posluchači vkládáno pod drobnohled, v jehož optice už jen tak nějaká balalajka namíchaná do techna nemůže ohromit.
Na Niyaz dráždí spíš spodní proudy vyvěrající z dávnověkosti než sběrné jezero, do něhož míří. To v konečném výsledku nehýří na povrchu tolika barvami, jaké by se od tří zkušených protagonistů daly očekávat, na druhou stranu ani nezapadá do okolní krajiny jako kterékoliv jiné. Zpěvačka a hráčka na santur (perský cimbál) Azam Ali se narodila v Iránu, do jedenácti let žila v Indii a teprve pak s rodiči zamířila do Los Angeles. Sama přiznává, že perskou hudbu vstřebala až v Indii a studium vlastních kořenů ji pomáhalo ubránit se frustracím z cizí země, kam se evidentně nehodila. Vedle vlastních alb o sobě dala slyšet v úspěšném duu Vas, kdy je s perkusistou Gregem Ellisem přirovnávali k alternativním Dead Can Dance. Už tehdy používala hlas coby nástroj.
Další Iránec, Loga Ramin Torkian z respektované skupiny Axiom of Choice, studoval hudební styl radif, ovlivněný rytmem a metrem perské poezie. Spoléhá na nejrůznější tradiční perské, turecké a kurdské strunné nástroje, z nichž vyniká ojedinělý návrat ke guitar-viole (kdysi vihuela de arco nebo také tenor viola), v 15. století Maury ve Španělsku vynalezené předchůdkyni kytary na níž se hrálo smyčcem; třeba jako Jimmy Page nebo Sigur Ros.
Americký producent a žádaný programátor taneční scény Carmen Rizzo má za sebou spolupráci s Ryuichy Sakamotou, Khaledem, Ekovou i Alanis Morisette. U Niyaz si vzal na paškál všechno co jen lze zapojit do zásuvky a jeho technorytmus má vyloženě kreativní nádech. Deset skladeb s mystickými texty súfistického básníka Rumiho ze třináctého století a urdské poezie rozhodně nerozsekal na maděru. Azam je zpívá v perštině a jazyce urdu, noří se do nadčasovosti súfijské moudrosti a víte-li, že se v mládí hlásila k vizionářskému odkazu abatyše Hildegard Von Bingen, snadněji vstřebáte hlas pocházející jakoby z jiného století, poučený středověkými vlnivými vokály bez ostrých hran (ve skladbě In The Shadow of Life nepřeslechnete odkaz k jejím oblíbeným bulharským ženským sborům), kladoucími důraz na smysl a dopad veršů. Azam už u Vas studovala kompoziční a textové kontrasty sólového zpěvu a chrámové tradice Středního Východu, Indie či Persie a lidské emoce vložené do hudby pro ní představují vše: „Zpěv je pro mne cosi jako abstraktní sen, ve kterém dává všechno dokonalý smysl.“
Výsledná substance odpovídá překladu názvu Niyaz – touha. Všichni, tedy i přizvaní iránští a arménští muzikanti a také baskytarista Tony Levin od King Crimson totiž zatoužili po zbrusu novém dobrodružství; zvukově a obsahově atraktivnímu tranzovnímu modelu fúze dneška s minulostí určené spíš k přemýšlení než k tanci.
Jiří Moravčík
