Victory Party (2011)
Geoff Berner
Mint Records
14.08.2011 | Svou hudbu nazývá kanadský punker „druhem zkurveného klezmeru“, takže pokud dáváte přednost radostně tančícím a střízlivým židovským klarinetistům v jarmulkách, k albu se ani náhodou nepřibližujte. Pro jistotu, aby se vám obraz moderní židovské hudby neslil v mejdan ožralých rabínů, o kterých tak Geoff Berner rád zpívá; nejen oni ho pak proto považují za pomstychtivého anděla klezmeru.
Po předcházející Bernerově albové trilogii (Klezmer Mongrels, The Wedding Dance of the Widow Bride, Whiskey Rabbi) si hodně lidí oddechlo: máme to za sebou, víc politicky cynický a brutálně upřímný už snad tenhle židovský zpěvák a hráč na akordeon z Vancouveru být nemůže. Omyl a jestliže k nějaké změně došlo, tak v hudbě: krajanský producent, hip hoper a hudebník Josh Dolgin, známý spíš pod jménem Socalled, sice albu ubral na obvyklé syrovosti, nicméně dosud akustického Bernera poprvé napojil na elektroniku a jindy punkově chaotickým skladbám dodal nečekanou, místy dokonce až zklidněnou podobu aniž by samozřejmě cokoliv zmírnil na Bernerově agresivním, řvavém vokálu.
Společně také postavili fantastickou kapelu, kdy k léta věrným - bubeník Wayne Adams a houslistka Dionna Davies – přibrali newyorské matadory newyorské radikální židovské scény klarinetistu Michaela Winograda a zpěváka Benjy Fox Rosena a k nim bulharského jazzového kytaristu Lubo Alexandrova, kanadskou houslistku Brigitte Dajczer a dokonce smyčcový kvartet Les Filles Mitraillettes.
Co skladba, to ironie a černý humor až na dřeň. Berner sahá do otevřených ran, vrací se ke skutečným případům a schytávají to od něho padni komu padni Židé, nežidé i Bůh. V nejuječenější skladbě Rabbi Berner Finally Reveals His True Religious Agenda sází třeba na stůl silný argument: je docela možné, že bible představuje test, kdy Bůh po nás chce, abychom v životě dělali pravý opak toho, co je v ní psáno; zkrátka že přicházet do nebe je pěkná zhovadilost. Inspirovat se nechal evropským kacířstvím ze 17. století.
Židovskou „píseň o práci a lásce “ Mayn Rue Platz napsal v 19. století polský básník Morris Rosenfeld a nazpíval ji snad kdekdo (na albu Marx Engels Beatles také naše Vltava). Svatosti její krásně bezútěšné melodie se lyricky hlasově zjihlý Berner nedotkl, pozměněné verše ale uštěpačně vztáhl na čínské gastarbeitry v New Yorku; snad proto se k němu přidává v mandarinštině zpívající Lan Tung, slavná čínsko-kanadská hráčka na dvoustrunné housle erhu.
Ze dvou rozpustilých starších ruských židovských písní udělal jednu: Dalloy Polizei. Nově ji otextoval, použil úryvek Fuck tha Police od černých newyorských gangstaraperů N.W.A. a vypráví příběh Iana Bushe: v policejní vazbě, kam se dostal za na veřejnosti otevřenou láhev piva, ho v údajné sebeobraně policajt zastřelil ranou ze zadu do hlavy. „Jestliže si ode mne Dalloy Polizei vypůjčíte, zaneste do ní prosím vlastní zkušenosti policejní vraždy ze svého okolí,“ žádá Berner.
A ještě jednou vězení: v I Am Going to Jail si prozpěvuje, že musí za katr, protože potřebuje třikrát denně jíst a nové boty, ale jinak je to celé o sovětských pogromech na Židy.
Došlo také na pražského Golema (Oh, My Golem). V čistě elektronické Socalledově režii Berner metaforicky deklamuje, až z toho úpí o zneužitém levicovém sionismu, izraelské armádě a fanaticích z Tel-Avivu nesnášejících Palestinu.
Těžká ironie vychází z úvodní punkové vypalovačky Victory Party: židovský chlapík co přežil koncentrák se vrací do Berlína, ve svém bývalém baru si najme německé muzikanty, přinutí je hrát klezmer a sám se pomalu upíjí k smrti.
Berner natočil své vrcholné dílo, o tom nemůže být pochyb.
Revival židovské hudby započatý The Klezmatics tím nadobro skončil, na řadě jsou nekorektní radikálové smýšlející o židovském světě úplně jinak. Snad proto Geoff Berner nezpívá v jidiš, ale anglicky.
Jiří Moravčík
