Solon Kono (2005)
Djelimady Tounkara
Marabi / PJ Music
20.06.2011 | Bývalý pasák ovcí, krejčí, bubeník a člen bájného malijského griotského rodu Djelimady Tounkara patří mezi nejvýznamnější západoafrické kytaristy všech dob. Prošel mnoha předními malijskými orchestry, ovšem jeho jméno zůstane už natrvalo spojeno s tím nejlegendárnějším – The Rail Bandem z Bamaka.
Svou první kytaru si koupil s daleko slavnějším přítelem Ali Farkou Tourem v Sofii na bulharském turné a zatímco Ali Farka odjakživa směřoval k pouštně praskajícímu bluesovému zvuku, Tounkaru ovlivnila bouřlivě se rozvíjející scéna, vymaňující se postupně z vlivu kubánské hudby, to když to málo senegalských a malijských rozhlasových stanic v 60. letech nehrálo vedle konžského soukous a francouzského popu vlastně nic jiného. „Tyhle rádiové písničky se musely líbit lidem z buše jako jsem byl já sám. Myslel jsem na to, jak docílit zvuku kory a balafonu a přitom napodobit Konžany,“ vzpomínal Djelimady Tounkara.
Z každého jeho rifu vycítíte jistotu a sebevědomí a přestože se na předcházejícím albu Sigui i na této novince ohlíží zpátky do kubánských a konžských let, bere to spíš coby příležitost ke vzpomínkám a složenou poklonu griotským předkům, než jako způsob litování ztraceného mládí.
Sono Kono je převážně akustické album, na němž Tounkaru nezpěváka doprovázejí mladí hudebníci a vokalisté. Mužské hlasy jsou tu v kontrapunktu k ženské ječivé vášnivosti vznášející se nad kapelou. Tounkarova kytara zní odevšad, nemáte však pocit exhibice, spíš zdrženlivosti, přestože nad jeho sóly zůstává rozum stát. Sekundují mu pouze basista, druhý kytarista a hostující perkusisté, i tak společně se zpěváky zahušťují prostor jako početný orchestr.
Tounkara se nechal inspirovat starodávným griotským repertoárem, nevrhl nás však do pravěku. S přívalem tryskající radosti souběžně posloucháme Tounkarovo novátorství a brilantní kytarovou hru v moderní, energické podobě a teprve po chvíli si uvědomíme, že postrádáme typické zvonění kory, balafonu nebo ngoni, tedy tří nejzákladnějších západoafrických griotských nástrojů, přestože znějí takřka z každé noty. Vysvětlení je prosté: Tounkara je ojedinělým způsobem dokáže napodobit. Kytarově je vstřebal.
Jiří Moravčík
