M´Bemba (2005)
Salif Keita
Universal
20.06.2011 | Svůj fenomenální, celoplanetárně ojedinělý hlas získal malijský albínský pěvec řvaním na dotěrné opice, když v mládí pásl kozy. Nehynoucí slávu nahrávkami, na nichž nejprve spřádal přelomové zásnuby západoafrické hudby s evropskou elektronikou, aby ji nedávno zcela zavrhl a vrátil se k akustickému zvuku starobylých malijských harf a louten. Vlastně domů.
Předchozí album Moffou, představovalo v Keitově kariéře zásadní obrat. Donutil publikum ustrnout, sklonit se před jeho nezpochybnitelnou tvůrčí i hlasovou genialitou. Stal se opět věrozvěstem. Vybrousil ryzí hudební diamant, v jehož odlesku se třpytí dávnověkost s citlivou renovací. Racionálně zhodnotil fakt, že kytara, jakkoliv do Afriky implantovaná teprve před desítkami let hraje v dnešní africké hudbě nezastupitelnou roli. Odpojil ji však ze zásuvky a postavil na roveň tradičním dřevěným nástrojům. A své nové skladby tomu podřídil a tam, kde mu třeba nyní na M´Bemba docházel skladatelský dech, neváhal a požádal letité spolupracovníky: přítomnost Kante Manfily a Ousmane Kouateho tady místy osciluje mezi nebeským hraním a důležitou inspiraci.
Po vzoru Moffou koncipované album M´Bemba (Předci) se už dostalo označení Moffou 2. Zůstaňme u toho, hrany už takhle takřka dokonalého diamantu nicméně ještě znovu tu a tam v domácím studiu přebrousil.
Hlasově Salif Keita překonává sám sebe: ve vášnivosti, útočivosti, neskutečném nasazení a vznešenosti. Coby skladatel a aranžér nabízí ještě pestřejší škálu barev. Čtyři až pět akustických kytar, doplňuje harfa kamalengoni, arabská loutna oud, flétna, balafon, hvězdný Djelly Moussa Kouyate na strunnou loutnu bolon a po celé Africe pověstné Keitovy sboristky, připomínající tu víc než kdy jindy nejječivější ze všech víl. Kuriózní situace nastala s hostováním nejlepšího afrického hráče na koru Toumani Diabateho. Tak jako za starých časů přišel - on griot - a uctivě posloužil pánovi. Na albu zaujme i Keitův strhující duet s jamajským reggae rebelem Buju Bantonem ve skladbě 5´Ladji, dozvučený efekty spoluproducenta Jeana Lamoota.
Sezvaní muzikanti, vlastně jakýsi africký all-stars band, zlehka kapkají jako osvěžující déšť, jindy zesílí do afrofunkového uragánu a tehdy se ukazuje nezměrná rytmická síla africké hudby. Všechno mají na starosti dva basisté, nový Keitův perkusista Mino Cinelu a Západoafričané s talking drumem a vysušenou tykví.
Na fotografii, ovíván tanečníky s pavímu pery, připomíná Salif Keita vladaře. Dejme tomu legendárního zakladatele středověkého království Mandinko Sunjata Keitu, jemuž věnoval úvodní ódu Bobo. A nebo nepřipomíná a dává všem na vědomí, že po tomto rodovém předkovi převzal trůn, tedy alespoň malijské hudební říše.
Jiří Moravčík
