Vel (2011)
Susheela Raman
EMI
17.05.2011 | Cesta do srdce tamilské hudby. Post-rockové voodoo: tančí svatí mystici i prostitutky bohyně Yelamma. Máme se uvolnit, těšit z lásky a nenechat se vyvést z míry, když na nás bude mířit vel, magický oštěp boha války Muruguna, patrona Tamilů.
Vše bez ohledu na víru, kasty nebo sexuální zaměření. To je tak v kostce obsah a poselství nové desky v Londýně narozené Tamilky.
„Kultura musí být neustále v procesu transformace. Držím se hudby mých předků, ale nejsem posedlá myšlenkou autenticity. Pracuji se starými poklady, ale používám nástroje a zvuky dnešní doby,“ řekla Susheela Raman.
V Indii na to měli kdysi jiný názor: je posedlá ďáblem a posvátné skladby zneuctila špinavou prodejnou komercí.
V Evropě opačný: za debut Salt Rain se jí v roce 2001 dostalo nominace na Mercury Prize a vyhrála v anketě BBC World Music Awards.
Na předchozích třech albech – poslední 33 1/3 naplnila covery Hendrixe, Dylana, Cpt.Beefhearta nebo Throbbing Gristle – pracovala s indickými podněty bez úmorné okázalosti, nicméně do kontextu své hudby je zasazovala slyšitelně. Vyvážený mix tamilských hudebních tradic s evropskými zkušenostmi, příchutí popsoulu a experimentálního přístupu manžela kytaristy Sama Millse riskantně doplňovala mručením skupiny Yat-Kha, západoafrickou korou, flamenkovým klavírem a bubnováním Tony Allena. Všemu přitom vládla expresivním hlasem jako divem světa.
Do Tamil Nadu, indického státu na jihovýchodě země, jezdí studovat zpěv, historii a klasickou hudbu už dlouho, tentokrát ale skoro dva roky strávila v chrámech, na ulicích a v soukromí s extatickými zpěváky a bubeníky mystického hinduismu bhakti. Nechala se unést qawwali z Rajasthanu i úchvatnou tradicí devadasis: v hudbě, tanci, rituálních obřadech a umění vzdělané a uctívané boží opatrovnice sloužily ve svatyních, na dvorech a v soukromí také jako prostitutky. Z rodin byly odebírány v útlém věku a nesměly se nikdy vdát. Indická vláda praktikování devadasis v roce 1988 oficiálně zakázala, ale ilegálně a v jiných formách existuje dodnes a tím i s nimi spojená kultura.
Na albu Vel – nejvíc vzdálená od popového davu – Susheela Raman všechny zkušenosti a nauky zúročila. Vyzývá k tranzu a osvobození od mysli rytmicky pohlcujícími skladbami. Sama přitom přiznává, že Daga Daga nebo Paal by i pro bylo před lety nepředstavitelné uvést na veřejnosti.
Doslova elektrizujícím nářezem je také skladba Raise Up na níž lze demonstrovat( vyhledejte si na You Tube videoklip a pochopíte) intenzivní post-punkový vklad Sama Millse a basisty Johnny Turnbulla, bývalých členů kapely 23 Skidoo, nechávajících trhlinami prosakovat elektronické dozvuky a ambientní podkresy.
Sloužím jim ke cti, že oba explodují v silném poutu s tamilskými bubeníky - Aref Durvesh (tabla), Sharavanan Agoaram ( thavil) – a nechávají prostor kvílivým houslím Kumara Raghunathana.
Susheela zase fenomenálním hlasům Kartika Raghunathana a Kutle Khana (ten pochází z Rajasthanu).
Ne všechno na albu bují do vířivých tanců: Vel Undu je blues na indický způsob, poetické Magdalene milostné vyznání, Fools zenové rozjímání a závěrečné Cargo liturgické rockové oratorium.
Potíž je ale v tom, že se nakonec vždycky vrátíte ke skladbám paralyzujícím vaše tělo. Lepší totiž možná Susheela Raman dosud nenatočila.
A Outer India? Nejen zpěvaččin label, také londýnský klub, jakási platforma pro hudbu z jihu Indie, spoluřízený jejím manažérem Peterem Jennerem co má a měl pod palcem rovněž Pink Floyd, Clash nebo Billy Bragga.
Jiří Moravčík
