Fado Tradicional (2010)
Mariza
EMI
30.04.2011 | Hned po příchodu na podium vždycky na úvod Mariza přítomným říká: sou de fado, tedy patřím fado.
Z hluboké úcty k hudbě a tradici, kterou nicméně v minulosti mnohokrát zpěvačka „znesvětila“: namísto v obvyklých černých šatech předstupovala před publikum v barevných kostýmech, s blonďatým přelivem a proužkatých podkolenkách vystavovaných na odiv, když koketně pokládala dlouhou nohu na židli. Desítky zpěvaček před ní svou ženskost skrývaly, Mariza z ní učinila přednost a stylu fado vtiskla sálavou podobu i tím, že teatrální gesta provázející písně naplněné smutkem, bolestí a touhou prolnula širokým úsměvem.
Její krása a smyslnost přitáhla k portugalskému blues, jak se také fado někdy pro zjednodušení říká, obrovskou pozornost mladé portugalské generace a světové veřejnosti. Mariza se stala symbolem moderního fado a nerozpakovala do něho sofistikovaně začlenit jazz, flamenco, kapverdské morny, symfonický orchestr, klavír nebo dechy, což si před ní nikdo v takové míře nedovolil a občas to také od puristů schytala.
Vloni v létě jim ale osmatřicetiletá Mariza rozhodnutá vzdát hold Portugalci milovaným písním vyšla vstříc: překvapivě se oblékla do černého a vrátila k neposkvrněné akustické formě s tradičním doprovodem tří kytaristů.
Zpívá jako vždy s nebývalou hloubkou a smělostí, možná ale nejvzrušivěji za celou kariéru, což je podle ní dáno svobodou jakou v sobě pocítila, když se k tomuto kroku rozhodla: „Víte fado se v Portugalsku předává hlavně ústní formou. A nezapomeňte, že jsem vyrůstala v lisabonské čtvrti, kde nás nikdo neučil tradici, ale pouze jenom zpívat krásné písně. A tak to teď dělám i já. Vlastně se vracím do dětství.”
Neberte to jako sebemenší popření jakéhokoliv z předcházejících pěti vynikajících alb, nicméně pokud by od neobeznámeného posluchače vzešla žádost o úvod k Marize a stylu fado, deska představuje ideální způsob jak se vyjádřit bez zbytečných slov.
Ve velmi emotivní skladbě Ai, Esta Pena De Mim například zabijete dvě mouchy jednou ranou: v úvodu hlasově osamocená Mariza doloží co to je „spontánně zpívat poezii lidského srdce“ a producent a hráč Diogo Clemente zase nezastupitelnou roli portugalské kytary se dvanácti kovovými strunami.
Není důvod být na rozpacích, že takřka nikoho ze skladatelů a textařů – nežijících i současných – neznáme (odborníkům náleží omluva) a vodítkem se nám mohou stát snad jen jména Amalia Rodrigues, Joaquim Campos nebo Camané, kteří skladby ze zlaté knihy fado před Marizou také zpívali. Vždyť podstatou alba není bádání, nýbrž poslouchání nádherného hlasu a fado v jeho přirozené podobě.
A ještě jedna záležitost Marizu světí: ve skladbě Promete, Jura k duetu přizvala Artura Batalha, jednoho z největších portugalských fadistů, který se teprve nedávno vyhrabal z letité drogové a alkoholové závislosti. Dnes už prý zase ohromuje v lisabonských restauracích casa de fado a podle Marizy si zasluhuje stejnou pozornost a obdiv jako kdysi.
Jiří Moravčík
