Mali Denhou (2011)
Boubacar Traoré
Lusafrica
07.04.2011 | Šlechtic mezi bluesmany. Vrásčitý chlap s akustickou kytarou, na kterou vyučoval Ali Farka Toureho: pro svět nejznámějšího západoafrického bluesmana. Bez povědomí, že vlastně vstal z mrtvých a kdysi se jmenoval Kar-Kar (v bambarštině Ten, kdo skvěle dribluje).
Letos devětašedesátiletý šlechtic z města Keyes – ví bůh, že by se proto v Mali neměl dotknout nástroje, to náleží jen griotům, ale nechť – začal fotbalem, proto ta přezdívka. Zranění a propadnutí rock´n ´rollu z něho v úsvitu malijské nezávislosti učinilo hvězdu, místního Elvise v kožené bundě: v roce 1963 okupoval všechna rádia drtivými hity – za všechny hymnu nově nabyté svobody Mali Twist – a mládež z Kar-Kara šílela. Moc to nevynášelo, takže se stáhl z veřejnosti a vyučil krejčím. Přes dvacet let pak o něm nikdo neslyšel a když se náhodně v osmasedmdesátém objevil v televizi, Malijčané prý jen vydechli: Kar-Kar nezemřel! Chvíli na to mu zemřela žena a tak odešel do Paříže nádeničit na stavbách. Našli si ho tam lidé labelu Stern´s Music a přemluvili k natáčení: už pod pravým jménem Boubacar Traoré.
„Jestliže se muž, který strávil třicet let ve vězení může stát presidentem Jižní Afriky a z jiného, žijícího přes dvacet let v ústraní opět zářivá hudební hvězda, jedná se o Boží práci. Nebo snad víte o někom jiném, kdo by to mohl zařídit?,“ řekl k vydání alba Mariama v roce 1990. Zprostředkovalo zapomenuté, nebo spíš naprosto netušené: famózní, od hry na koru odvozený autodidaktický kytarový styl. Střídmý, melanchonický, zvonivý.
A jestliže Ali Farku mají za afrického John Lee Hookera, Boubacara za Roberta Johnsona.
Do loňska nahrál, sám nebo s muzikanty, šest desek; francouzský režisér Jacques Sarasin o něm natočil film Je Chanterai Pour Toi a švýcarský dokumentarista Lousi Mouchet ho zanesl do Blues Road Movie: cestu blues z Mali do New Orleans, k Mississippi a Chicaga v něm popisují Traoré, Corey Harris nebo Bobby Rush.
Na předešlém albu Kongo Mano (2005) doprovázel Traorého vynikající bělošský francouzský hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher a letitý druh, perkusista Madieye Niang.
Přidali se k Traorému i teď a zřejmě se jim po sobě stýskalo: v bamackém studiu Salifa Keity totiž Mali Denhou společně vloni nahráli za jediný den.
Pro Boubacarovo blues je než strohý „minimalistický“ pouštní praskot Ali Farka Toureho typický melodický afrofunk, tedy rytmičtější hudba úzce svázaná z griotskou tradicí Mandinko a jednadvacetistrunnou korou. Ačkoliv skladbám dominuje zpěvákův „patinovaný“ hlas a duet akustické kytary s foukačkou v němž na sebe inspirativně nasazují dvě bluesové estetiky – africká a americká – nakonec vám v hlavě utkví především momenty, kdy se do hry zapojují Mahamadou Kamissoko s loutnou ngoni a Fassey Diabate na balafon. Mladí kluci bez bázně a úcty s nimiž Otec malijského blues vyloženě ožívá. Noří se pak s kytarou do větší hloubky, utíká od hudebních definic a i pro posluchače neznalé západoafrického blues se stává snadněji zapamatovatelným, vlastně nezapomenutelným.
Jiří Moravčík
