Taranta Container (2010)
Nidi d´Arac
Tarantulae
07.04.2011 | Když vás kousne tarantule - Itálie jako bota, Salento jako její podpatek: region, kde kousnutí tarantulí ještě donedávna léčili transovními tanci tarantela a pizzica, jejichž nástrojovým symbolem jsou velké tamburíny.
Ačkoli je prokázáno, že jed pavouka člověku smrtelně neublíží, jistotu, že do těla nezanáší těžké deprese, manické psychické stavy úzkosti a neklid dosud nikdo nevyvrátil. Tarantismus a léčebné hudební rituály mají své kořeny v antickém Řecku, v bujarých oslavách boha Dionýsa a divoká, maniakálně rychlá hudba se v Salentu hraje dodnes, i když pozbyla původního muzikoterapeutického smyslu.
Neotarantismus z poloviny 90. let nepředstavuje pouze hudební revival z něhož vzešla popularita „transovního tance z Evropy“ a ohromné množství taranta kapel, lze jej brát také za postoj proti komerci, globalizaci a potírání kulturní diverzity. Nové uchopení pizzica hledá také skupina Nidi d´Arac. Nelpí však na tradiční formě: zpěvák, tamburinista a kytarista Alessandro Coppola se zpěvačkou a tanečnicí Vera di Lecce staví moderní, místy až punkově dráždivý zvuk na elektronice, reggae, hip hopu, rockové rytmice a akordeonu. Koncert Nidi d´Arac na loňském WOMEXU měl obrovský náboj vygradovaný smrští tamburín, pohybem, světelnou show a sexy tanečky houslistky Eleny Floris. Přehráli celé album, tedy best of své kariéry. Skladby v zrekonstruovaných Coppolových úpravách. Ne však úplně všechny: polovinu totiž tvoří remixy tanečních mágů a dvě písně: Cerchio Si Apred Cerchio Si Stringe, dar od italské Toma Waitse, nepopsatelného zpěváka Vinicio Capossela a Klama, předělávka Nidi d´Arac od italského, v Anglii žijícího zpěváka Pierse Facciniho. Londýňan italského původu Gaudi patří k velikánům tanečního dubu a majitelé práv pákistánského qawwaliho Nusrata Fateh Ali Khana mu dokonce umožnili vstup do archívu. Coppolovu baladu upravil do experimentální houpavosti a mystično přitom nezaniklo, ačkoliv jde o deset let starou záležitost z jeho debutového alba Bass, Sweat and Tears. Francouz DJ Click vsadil na propojení elektroniky s akustickými nástroji a Holanďan Dj MPS „chytající groove z Marsu“ převedl Italy do kuduro, evropské techno verze angolského stylu semba a calypsa.
Nic z toho se neutopilo v robotickém, bezduchém down tempu, nesnížilo hodnotu Nidi d´Arac; naopak dávné rituály si podaly ruce s klubovou taneční scénou víc než oboustranně vstřícně. Není to tom, kam až může podle puristů salentský manifest neotarantismu dojít, ale o tom, kam patří. Do dneška, se kterým tak drží krok svou velkoměstskou perspektivou.
Jiří Moravčík
