Bella (2010)
Teddy Thompson
Verve
26.03.2011 | Má skladatelskou průpravu od rodičů – Richard a Linda Thompsonovi – vyvzdoroval si na nich ovšem daleko větší rozkmit: od folkrocku k popu a country.
Vloni ho opustila holka Bella, tak o tom natočil desku. Převlékl se do kostýmu romantického pierota, utopil v retro náladách jakoby mu bylo šedesát, nicméně o novém vztahu uvažuje optikou drsného třicátníka. „ Hledám dívku, která pije, kouří a bere hodně drogy, je dobrá v posteli, není fucking blbá, má ráda fóry a bude mě milovat,“ zpívá v úvodní a jediné vypalovačce Looking for a Girl.
Táta si to na loňském albu Dream Attic sarkasticky vyřídil s vlastní nostalgií, bankéři z Wall Streetu a Stingem s obvyklým nabroušeným rock´n´rollem. Teddy s ním oproti minulosti najednou šetří jako se šafránem a připomíná starého mladého. S producentem Davidem Kahnem (Tonny Bennett, Paul McCartney, Regina Spektor) totiž pustili stroj času na zpětný chod a za klíčová hesla zvolili: klasický rock 50. let, lesy smyčců, košatý zvuk Phila Spectora, víc než malé množství country a jestliže Teddyho vždycky přirovnávali k Roy Orbinsonovi, teď se v něho prakticky proměnil.
Nikdy nechtěl skládat věci pro mainstreamová rádia zaměřená na starší posluchače. Uvědomil si ale, že přesně takovou oldies hudbu doma odmalička poslouchá. Ze vzpomínky na Teddyho nedávné depresivní, mrazivě otevřené texty a buřičské kytarové riffy pak nijak překvapivě vychází nynější odpočinkové rozhodnutí odkopat se jako nekomplikovaný staromilec.
Album proto doslova přetéká odkazy: ve skladbě Over and Over dokonce cituje letitý hit Sunshine, Lollipops, Rainbows od americké zpěvačky Lesley Gore a milostným country cajdákem nadbíhá holkám i Tomu Jonesovi: názvem - Delilah – i uslzeným textem: „Jak jsem jen mohl být takový blázen a opustit tě, omlouvám se, miluji tě“.
V milostném duetu Tell Me What You Want s Jenny Muldaur (dcera Marie) stačí přivřít uši a vyjeví se vám nezapomenutelná dvojice Emmylou Harris/ Gram Parsons. A když na konci medové, ve smyčcích utopené písni Take Care of Yourself přejde do fistule, máme to prý brát jako poctu Lou Christiemu.
Tahle deska je ale především o Teddyho hlasu: obdivovaném naříkavém tenoru. Tomu Kahn podřídil naprosto vše, nechal ho vyniknout, nedopustil jeho převálcování thompsonovsky hlučně neotesanými kytarami – ty ztišil na minimum, přestože angažoval šestici hráčů, včetně Richarda a Jacka Petruzzelliho z amerického revivalu Beatles The Fab Faux.
Kahn doladil každou notu, angažoval špičkové houslisty a cellisty z newyorské filharmonie a do skladby Home si dokonce vyžádal světoznámého klarinetistu Anthony McGilla z Metropolitní opery.
Odmyslíme-li si všechnu tu „starobu“ a přímočaré, v podstatě nic neřešící texty, díky razantní rytmice ( baskytarista Jeff Hill s bubeníkem Ethanem Eubanksem) představuje album ideální hudbu na přecpané dálnice. Adrenalin vám sice spolu s ručičkou tachometru do maxima nevytáhne, ale ani neuspí.
Pro sběratele Thompsonů je však povinností.
Jiří Moravčík
