Djitoumou (2010)
Idrissa Souamoro
Lusafrica
26.03.2011 | Podle evropského žebříčku world music páté nejhranější album uplynulého roku. Idrissa Soumaoro z Mali se po sedmileté pauze musel vytáhnout už principu: „zavazovala“ ho k tomu funkce generálního hudebního inspektora ministerstva školství.
Nezbylo mu také nic jiného než dostát své pověsti bluesového hitmakera i před přáteli a dávnými spoluhráči: Mory Kante, Kante Manfila ale i Ali Farka Toure, co na album Djitoumou dokonce přispěl, mu vždycky nadšeně fandili. A Salif Keita o Idrissovi pak nedávno prohlásil: „V Mali pořád někdo hledá tajný hudební poklad. Myslím, že na nesprávném místě. Stačí zajít na ministerstvo.“
Letos dvaašedesátiletého zpěváka, skladatele a multiinstrumentalistu považují v Západní Africe za váženého veterána moderní malijské hudby, v Evropě ho ale až na profesory universit v Cambridge a Birminghamu téměř nikdo nezná. O to víc překvapí úspěch dosažený u padesátky evropských dýdžejů, jejichž playlisty vytvářejí pořadí žebříčku; na druhou stranu kdo by se jim divil: teprve druhé album Idrissovi kariéry připomíná blahodárnou infekci, které se ne a ne zbavit. Očekávatelé bluesové jednolitosti nicméně ostrouhají a pokud je nutné vystřelit od boku, pro usnadnění co od něho máte čekat, budiž: popblues s hammondkami zasažené 70. lety co tak skvělé umí manželé Amadaou & Mariam; s Idrissovým nutkáním neustále překračovat práh žánrové ukotvenosti.
Zdrženlivostí Idrissův autorský rukopis nikdy netrpěl: když někdo skoro třicet let hraje v hotelových barech večer co večer světovou popmusic, něco z toho vám v uchu zůstane. Leccos vyčteme i z přiznaného obdivu k bollywoodským filmům, v Africe nic neobvyklého. Podlézáním turistům si nevydělával na živobytí, relaxoval po práci. Nositele malijského rytířského řádu, doktora muzikologie, autora nespočtu publikací, vyhlášeného experta na výuku v braillově písmu a ředitele Institutu pro mladé slepce v Bamako totiž zaměstnával vždycky stát.
Narodil se v regionu Djitoumou, sto kilometrů od Bamako, otec z kasty kovářů pochází ale z Wassoulou, centra tajemné lovecké hudby zvonící harfami. Idrissu odmalička ovšem uchvátil i akordeon s flétnou a na škole vystudoval klavír. V osmnácti postavil vlastní kapelu Djitoumou Jazz, natáčel v Radiu Mali (tam se prvně potkal s Farka Tourem) po jehož vlnách se v roce 1969 nesl Západní Afrikou Idrissův životní hit Ancien combattant (War Veteran).
Čtyři roky na to se připojil k Les Ambassadeurs, legendárnímu orchestru Salifa Keity: kytaru střídal s klavírem po boku mladičkého Amadou Bagayogo, tehdy už nadobro slepého. Když Salif Keita s Les Ambassadeurs utekl do Pobřeží slonoviny, Idrissa vzal Amadou za ruku a odešli do slepeckého institutu: jako učitel a žák. Založili tady kapely, povzbuzující k hraní mladé slepé muzikanty, třeba zpěvačku Mariam Doumbia. Idrissa pak na svou dobu unikátní praxi a vědomosti uplatnil během studia na prestižních britských universitách.
Debutové album Köte vydal až v roce 2002. Jako vizitka někoho, o kom se tak dobře mluví důrazem na afropop moc nefungovalo. Zatímco tehdy pravděpodobně nejvyhlášenější africký producent a vydavatel Ibrahim Sylla neměl ještě představu jak Idrissu prezentovat mimo Mali, nyní – s francouzským aranžérem Françoisem Bréantem (Salif Keita, Thione Seck) – sice znovu volí pestrost, nehladí už ale posluchače tolik po srsti. Každopádně Sylla s Idrissou tentokrát skvěle odhadli rovnováhu mezi vstřícností vůči Evropanům (vtahující melodie, akordeon, flétna, klávesy), prostorem pro bluesování a nutností zaujmout v Mali osobním zprávou a snadnou identifikací ve starodávnosti lovecké a mande hudby.
Relativně nejsnadnější cestu k albu usnadňují tři hostující hvězdná, každému známá jména: pouštní blues Bèrèbèrè s Idrissou natočil Ali Farka Toure rok před smrtí, uvolněnou konžskou rumbu Né Ni Musiki doplnil lyrickou kytarou Papa Noel a výtečnou skladbu Femmes, Je Vous Salue s kubánskou příchutí griotská zpěvačka Kandia Kouyate.
Od drtivého, spíš amerického blues s foukací harmonikou Sigui Ka a ploužáku Awnitie se slide kytarou Idrissa, známý sběratel slastných melodií, odskakuje k americkému soulu vzor 1960 M’mansaou’ s „gilmourovským“ kytarovým sólem roztáhlým do šíře egyptským smyčcovým orchestrem. S ním a arabským popem silně nasákly také Mbaou Fo a především albový trhák Bô Kolo s jednostrunnými houslemi njarka ( oblíbeným nástrojem Farka Toureho, tady v rukách syna Afela Bocouma Kipsiho) a loveckou harfou kamalen´ngoni.
Asi největším hlavolamem alba zůstane nejsofistikovanější skladba Mbaou Fo: nezkrocená, s najednou s úplně jiným Idrissovým hlasem, ženským sborem, akordeonem a darboukou mířící na Balkán, ke hranicím bývalé Osmanské říše.
Jiří Moravčík
