Egypt (2004)
Youssou N´Dour
Nonesuch
01.03.2011 | Ve světle zvěrstev spáchaných ve jménu proroka Mohameda to hudba z islámského světa nemá vůbec lehké. Některé situace ale vyznívají až grotesktně: když po tragickém 11. září vydával pákistánský hráč na buben dhol Johnny Kalsi vynikající debutové album v Americe, naskočila mu dlouhodobě červená - sorry, ale chlap v turbanu na obálce by mohl posluchače zbytečně dráždit.
Jiní raději brzdili o své vůli: senegalský zpěvák, prototyp mírotvorce Youssou N´Dour v obavě aby nenarazil, zmrazil na dlouhá léta sbírku skladeb, v nichž se vyznal z úcty k svatým a mudrcům senegalské formy mystického islámu - tzv.mouridismu - s dodatkem, že islám představuje náboženství krásy a pochopení. Teprve letos, pár týdnů před vydáním alba, se rozhodl přijmout pozvání organizátorů marockého Světovém festivalu sakrální hudby Fés a doprovázen egyptským skladatelem a aranžérem Fathy Salamou s jeho orchestrem, přezpíval v rodném jazyce wolof skladby poprvé na veřejnosti. V hlubokém zaujetí se po půlnoci postavil před publikum a s hlasem "něco mezi muezzinem a Otisem Reddingem" vyzval přítomné ke společné hudební motlitbě vyznívající prý jako duchovní soundtrack k blížícímu se východu slunce.
Zosobněním islámu se v posledních letech stal „vousatý hrdlořez“, což v očekávání, že bez mohutné migrační vlny z islámského světa to může Evropa za pár desítek let prakticky zabalit, vyznívá hodně blbě. Ačkoliv je islám vnímán jako kompaktní náboženství, zkoumavější pohled prozradí, že tomu tak není a všude tam, kam od 7. století z Arábie pronikl, postupně vznikaly jeho nejrůznější odnože a tajné řády. Tím nejznámějším je zřejmě súfismus, esotérní větev islámu, čerpající rovněž z učení i dalších náboženství a filosofií. I súfismus se později rozvodnil do nespočetných delt a v mnoha oblastech na sebe vzal dominantní podobu islámu. Súfijský učitel byl pak uctíván jako světec. V Senegalu se takhle klaní Amadou Bambovi (1850-1927), zbožnému asketickému súfismu, vykládajícímu Korán s citem pro přizpůsobivost ke kmenovým obyčejům západoafrických Wolofů. Boží zjevení ho potkalo v městě Touba v roce 1891, kde je také pochován a kam každoročně směřují tisíce poutníků jako do Mekky, modlící se k jeho učení četbou básní, odrážejících Bambovi svaté činy : při cestě do vyhnanství mu kupříkladu posádka lodi zapověděla motlitbu a tak se vrhl přes palubu, na hladinu moře položil koberec a prosil Boha za odpuštění pro námořníky.
K súfijskému bratrstvu mouridů se dnes hlásí přes milion Senegalců a učení Amadou Bamba představuje základ moderní senegalské společnosti.
„Má silná víra k vašim básním, mi pomáhá přežít v tomhle potřeštěném světě“, zpíval Youssou N’Dour v písni Mame Bamba na albu Wommat / The Guide už v roce 1995 a v rozhovoru pro fRoots dodal :“Senegalská hudba je ovlivněná islámem, ale není arabská. Musíme poděkovat Amadou Bambovi, že ji svými básněmi učinil odlišnou. Zatímco já o něm zpívám, mladé holky to roztáčejí na parketě.“
Samozřejmě při senegalském stylu mbalax, pro bělocha s rytmy nedostižnými jako pro závodního chrta vycpaný králík. Mbalaxové energie, před níž na N´Dourových albech jinak nelze ani náhodou utéct se ovšem na jeho se vším všudy akustické novince nedočkáte; snad jen občasného šplouchnutí, kdy zklidněnému Mbaye Dieyemu Fayemu ujedou na talking drumu prsty a zbytek muzikantů se ve skladbě Cheikh Ibra Fall o zakladateli hnutí senegalských rasta přidá. Nicméně bez rytmů by se africká hudba obecně rozpadla, potácela by se jako vyschloun na rozpálené poušti, takže je na nich postavena i kostra všech skladeb. V Káhiře pořízeným nahrávkám ale povětšinou určují vnitřní puls spíš egyptští muzikanti; rytmicky zdrženliví zaklínači arabských, jemně perkusemi povzbuzovaných preludií, uctívači nezaměnitelných smyčců a lahodné flétny kawal, souznějící se strunami kory. Se čtrnáctičlenným posazem jsou proti čtyřem členům N´Dourovy doprovodné kapely Etoile de Dakar v početní převaze, ti však i v tak malém počtu slyšitelně tvoří srdce této hudby, naprosto mistrovského aranžérského cizelérství N´Doura a Salama.
Souvislost spojení s Fathy Salamou a pojmenováním samotného alba míří až k samotným kořenům súfijské mystiky - k egyptským mystériím. Youssou N´Dour o vlivu arabské kultury a filosofie na senegalský súfismus a koneckonců i hudbu nikdy nepochyboval: už v mládí například fascinovaně naslouchal legendární egyptské zpěvačce Umm Kalthum. Tímto albem chtěl navíc nejen osobně prozkoumat dávné arabsko-západoafrické kupecké i kulturní styky, ale zároveň uvést na pravou míru některé smyšlenky o senegalské cestě k islámu.
Youssou N´Dour, autor všech skladeb a jejich ideologický vůdce se s nimi vydal na oslnivou křižovatku: zkrotil své afropopové vášně, utáhl obojek svým jindy neudržitelným bubeníkům a sám coby zpěvák upadl do meditativní, zdrženlivé pěvecké extáze, soustředěný na každičké slovo, každičké prolomení hlasu. Jeho vypsaní z hlubokých citů, které ho vážou k mouridismu, mu dalo málem zapomenout na pro něho jinak charakteristické tělesné taneční prožitky; jakoby u něho došlo k „porušení rovnováhy těla a mysli“. Na druhou stranu při svém humanistickém vyznání potřeboval chtě nechtě zakotvit ve fyzickém světě a to mu usnadnila právě hudba, jeho obvykly vyjadřovací prostředek - v duchu starodávné griotské tradice a v duchu její současné podoby, kdy se ze zpěváka N´Dourova významu stává v Senegalu společensky důležitý tribun, pro zbytek světa posel ruku nabízejícího přesvědčení: mé islámské náboženství představuje chválu snášenlivosti.
Při poslechu skladeb Tijaniyya a Baay Niasse nemusíte rozumět jedinému slovu - přestože všechny texty jsou v bokletu přeloženy do angličtiny - i tak vás zasáhnou naplno a nepřejete si nic jiného, než stát pod podiem v marockém Fésu.
Náš Jan Zábrana kdysi napsal: "Těla, co už dohořela, nejsou ta, která hořet měla." Z Youssou N´Doura, titulovaného Africkým umělcem století šlehají s tímto unikátním albem plameny až kamsi do nebe a nevypadá to na to, že by jejich intenzita měla v nejbližší době ztratit na síle.
Jiří Moravčík
