Lost Causes (2011)
Daniel Kahn & The Painted Bird
Oriente Musik
15.02.2011 | Židovský punkový kabaret. Trpká groteska o holocaustu na samé hranici korektnosti. Přes megafon vyřvaný názor, že ať už chceme nebo nechceme, jsme odsouzení k tomu opakovat všechny historické strašlivosti. Vše uvozeno přesvědčením ruské anarchistky Emmy Goldman: „Když nemohu tančit, nehodlám být součástí vaší revoluce.“
Americký zpěvák a skladatel Daniel Kahn přenesl ducha radikální židovské newyorské scény do Berlína způsobem na jaký nemusí každý přistoupit. Nesnaží se v sobě zabít vnitřní děsy, netahá z klobouku ublíženecké židovské trumfy, spíš provokuje: „Lidé, kteří porozumějí tomu co dělám, zřejmě někdy četli nějakou knížku o politice, historii a provinění průměrných Němců, o zkušenostech z holocaustu a zakládání státu Izrael. Zajímají mě otázky, na které z největší pravděpodobností nikdy nedostanu jednoznačnou odpověď. Nebo vy snad víte jestli je lepší Izrael nebo Palestina?“.
Kapelu pojmenoval The Painted Bird: podle románu Jerzy Kosinskeho a krutém lidovém obyčeji nabarvit ptáka, hejnem pro odlišnost následně uklovaným k smrti.
Na předcházejícím albu Partisans & Parasites se Kahn nejprve svěřil s pochybnostmi: „Jestli ve svých střevech chcete znova mít nacistickou dýku, no tak to udělejte“. A pak rozpogoval Němce skladbou Six Million Germans: připomínkou židovských komand Nakam vraždících po skončení války nacisty bez soudů; vrcholem zcela náhodou neuskutečněné pomsty se měla stát otrávená voda velkých německých měst a smrt šesti milionů Němců – vinných, nevinných – odplata za stejný počet obětí židovského holocaustu. „To není o Židech a Němcích, ale o smyslu jakékoliv pomsty. O paměti o nezapomínání.“
V něčem hodně připomíná tvůrce komiksů o holocaustu Arta Spiegelmana tvrdícího: Já nejsem nechutný, to holocaust je nechutný.“
Když přijel Kahn v roce 2005 do Berlína, vůbec neměl v úmyslu hrát klezmer, zpívat německy a v jidiš. Ze všeho nejvíc toužil, aby jeho skladby připomínaly Neila Younga. Vystudovaný divadelník, režisér kusů Bertolda Brechta, milovník Toma Waitse, gotického rocku a autor oceněných her a básnických sbírek měl ještě doma v Detroitu s akordeonem nakročeno k písničkaření v tradicích Woodie Guthrieho a Boba Dylana. Berlínská klezmer scéna, Kosinski, návštěva koncentračních táborů a krakowského hudebního festivalu ho přivedly k založení kapely, v níž vliv klezmeru, Kurta Weilla a romské hudby vyvážila rocková minulost. Asi jako na jeho čtyřech solových albech.
Tam kde The Klezmatics v Berlíně skončili, Kahn pokračuje s Painted Bird. Od začátku s přispěním klezmatiků: Franka Londona a Lorina Sklamberga.
Album Lost Causes připomíná znovu hudbu v jednom ohni. Směs neautentického klezmeru, punku, kabaretních cajdáků a politických písní z minulého století.
In Kamf od rusko-židovského anarchisty Davida Edelstadta ale evokuje rozeřvanou metalovou agitku typu Internacionály;
baladu Denn wovon lebt der Mensch? (Brecht/Weill) rozmáchl Kahn dechovou sekcí s vévodící trumpetou Paula Brodyho a slavnou Lili Marleen (Lili Marleyn, fartaytsht) provokativně přezpíval v jidiš. Se zvonkohrou a hlasem Tiny Kindermann (manželka Franka Londona) doprovázející se na pilu.
Dem Milner´s Trern, stará židovská píseň od Marka Warshawskiho zazněla ve filmu A Serious Man bratří Coenů od už nežijícího ukrajinského zpěváka Sidora Belarskyho, Kahn její ústřední téma – vyhánění židů z carského Ruska – příliš nezměnil, zpívá ji ale v duu s mladou písničkářkou Sarah Mina Gordon anglicky jako A Miller's Tears.
Nádherně lyrické přemítání Vi Azoy, do angličtiny Kahnem přebásněná a jeho klarinetistou Michaelem Winogradem zhudebněná poezie má být vzpomínkou na „největšího básníka holocaustu“ Avroma Sutzkevera, co zemřel vloni v lednu.
Ve vlastních textech je Kahn tak trochu smutným, existencionálním anarchistou a přemítačem; pořád mu třeba nejde z hlavy Brechtova úvaha co člověka vede k tomu být naživu. Balada Sunday After The War není proto výhradně o „pověšení zbraní na hřebík hned po válce“. Mohutný sbor, využitý ještě několikrát, sestavil z hudebních přátel z New Yorku i Evropy: jazzový basista Benjy Fox-Rosen, kanadský klezmorín Geoff Berner nebo zpěvačky Lyuba Ponkina a Adrienne Cooper.
Sestava Painted Bird doznala sice změn, ale ti hlavní zůstali: především moskevský hardcorový kytarista Vanya Zhuk.
Přál si to „Mistr world music“, producent alba Colin Bass alias Sabah Habas Mustapha.
A to jsme znovu na cestě od obrozeneckého revivalu Klezmatics, který Bass produkoval, k punkovému Danielu Kahnovi.
Anglický rockový novinář Paul Lester napsal, že výrazná odlišnost mezi tématy britského punku a newyorské nové vlny spočívala ve skutečnosti, že když je rovnou nevedli, tak v Ramones, New York Dolls nebo v Blondie měli důležité slovo židé se svými zoufalstvími, odcizením a štiplavým satirismem. A tak se to má i s Danielem Kahnem a většinou evropských klezmerbandů.
Jiří Moravčík
