The Glamoury (2010)
Emily Portman
Furrow
12.01.2011 | Před dvaceti lety žil anglický folk sám pro sebe. Podněty z venčí přebíral pomálu, dusil se ve vlastní zakuklenosti a cizince nepřibíral. A pokud se o něm rozepsaly lidé odjinud, končilo to zpravidla posměšky. Pak „vousaté chlapy s pupkem ve vlněném svetru“ vystřídaly mladé holky, přijal za své elektroniku i odvážné novotvary a na významu ztratila nutnost odkojení tradicí.
Současná generace navíc hraje folk s výrazným přesahem a ten se pak stává středem zájmu britského hudebního tisku, což dříve nebylo pravidlem. V magazínu Mojo letos například s gustem představili sedmadvacetiletou zpěvačku a hráčku na malou tahací harmoniku concertinu Emily Portman coby folkovou odpověď na PJ Harvey. A když o svém debutové album The Glamoury prohlásila, že s ním dává k dispozici kouzlo schopné přenést nás do světa strašidelných pohádek, mýtů a snů nepovažoval to nikdo za klišovitou folkovou hantýrku, nýbrž za hodnověrný úvod do sbírky skladeb „se starými kostmi a novou kůží“.
S klamnou nevinností a naprosto nevšedně totiž zhudebnila přebásněné lidové příběhy o vraždících sestrách, sbírání kostí a lstivých sirénách v duchu magického vypravěčství oblíbených spisovatelek Mariny Warner a Angely Carter.
Ale pozor, nepleťte si ji s americkou zpěvačkou Emily Portman; namísto v anglickém folkovém klubu byste se totiž ocitli v countryové Grand Ole Opry.
Ještě donedávna neměla Emily o anglickém folku ani tušení. Narodila se do rodiny glastonburských hippies: namísto objímání stromů ale dávali přednost vyhulenému reggae.
Na doporučení učitele klavíru se přihlásila do kursu Folk South West, kde se jejími učiteli stala legendární Shirely Collins s Martinem Carthym. Ten pak Emily přizval na vánoční turné Waterson: Carthy a otevřel před ní docela jiný hudební svět: obdivovatelka Joni Mitchell zničehonic objevila lyriku lidových příběhů a balad.
První úspěchy a významné ceny získala s vokálním triem The Devil's Interval a později spolupracovala s generačně spřízněnými folkaři: Lauren McCormick, Christi Andropoli ( s ní tvoří skupinu Rubus), Rachel Newton ( The Shee) nebo Alasdairem Robertsem.
V současnosti žije Emily v Northumberland, ve stejném hrabství jako skupina The Unthanks, jejíž sociální baladiérství vtipně pojmenované spookyfolk zvukem a pocitově připomíná akustické album Glamoury. Není ovšem tak temné a v romantizující magii mytologických postav se metaforicky zrcadlí hlavně realita dneška: sirény nelákají námořníky ke smrtonosným skalám, přebývají na ulicích Newcastlu a namísto křídel mají kola. Děj skladby Bones & Feathers se odehrává na tom samém místě: žena čekající na autobus posbírá na zemi kosti a peří, promění se v ptáka a odletí. Emily se v ní, podobně jako v příběhu Three Gold Hairs, nechala volně inspirovat přírodním symbolismem americké spisovatelky Clarissy Pinkola Estes. U Fine Silica a Grey Stone se drží klasických ostrovních legend o selkies: napůl ženách, napůl tuleních. Zajímá ji ale především jejich nerozhodnost, to jestli láska může být důvodem pro nevratné odvržení tulení podoby.
Děti v mateřských školkách by si s Emily melodicky nejednoduché pohádkové písničky nezazpívaly, prsty by si ale hrůzou nerozdrtily: časté téma smrti její pronikavý hlas a hudební doprovod zjemňují. Harmonicky složitě propletené sborové vokály, kytara Davida Neweyho, viola Lucy Farell, harfa Rachel Newton a cello Gabriela Waita s houslemi Rachael McShane mají daleko znít jako hororový band, nicméně i tak zneklidňují tajemností.
Emilyno skladatelství vychází z ohlasovosti, podřízenosti se atmosféře lidových tradic, přesto slyšíme docela jiný folk než je v Anglii běžné.
Vloni se proto okolo Emily Portman strhla lavina nadšení: Glamoury se v anketě fRoots o nejlepší světové album world music umístilo v první desítce a ona sama je v BBC Folk Awards nominována hned ve dvou sekcích: nováček roku a skladatel.
Jiří Moravčík
