O Houria (2010)
Souad Massi
Wrasse Records
12.01.2011 | Z obavy že ji po odjezdu budou doma považovat za cizinku a v Paříži se jí stane hned po vystoupení z vlaku se alžírská písničkářka vyzpívala v minulosti.
Po jedenácti letech života ve Francii osmatřicetiletou Souad Massi ale zatrápila jiná věc: nutnost vysvětlovat oblíbenému pekaři na předměstském nádraží o čem v arabštině zpívá, stejně tak publiku na koncertech.
Skladeb ve francouzštině proto na novém albu přibylo, ale to není ještě všechno: neúprosná severoafrická rytmičnost se tentokrát vejde na špičku nože a berberské geny s andaluským flamencem, jindy pro Souad nepostradatelné, ustoupily před folkrockovým písničkařením nebo rockovými baladami: taková Kin koun alik ebaida má navíc hodně blízko k jiskřivým okamžikům Neila Younga.
Neselhávající arabsko-evropská profilace a potřeba zahrnout do skladeb co nejvíc vlivů, bez pohrdání popem, na předcházejících úspěšných nahrávkách Souad vycházela: získala mnoho cen, stala se obdivovanou zpěvačku a skladatelku bez možnosti srovnání, o respektované spolupracovníky neměla nouzi a nebyla na ně ani skoupá; nikdo si ji také nepletl s Rachidem Tahou nebo Khaledem. A kdo přes zpěvaččinu přirozenou krásu nepřehlédl a nepřeslechl akustickou kytaru na níž se vždy doprovázela ozřejmění nepotřebuje, snad jen - koho by to nezajímalo - prvotní impuls rozhodnutí natočit takto laděné album.
Na to co jim je vlastní – folk po francouzsku, což u nich znamená za zády s Dylanem, akordeonem, jazzem, country a rockem – navnadili zpěvačku Francis Cabrel, uctívaná písničkářská megahvězda s o malinko méně slavnějším kytaristou a producentem Michel Françoisem za účasti prvotřídních francouzských muzikantů: Denis Benarrosh (bicí), Bernard Paganotti (basa), Eric Sauvia (kytara).
Nebránila se a snad ji vytrhli i trn z paty: “Už dlouho jsem uvažovala o folkové desce. Mám ráda rock, elektroniku, klasiku i hip hop, ale v duchu jsem pořád myslela na Leonarda Cohena a Springsteenovu Nebrasku.“
Obavy, že by se Souad zapletla s módním indie folkem nejasného určení si rovnou zakažte: k tomu mají zmínění Francouzi daleko; alžírská Berberka ještě dál. Z omylu vás hned vyvede vynikající duet s Cabrelem Tout reste à faire do něhož naskočil krajan Mehdi Haddab ze Speed Caravan; střemhlavý střelec bez slitování s arabskou loutnou oud. A zopakoval si to v Une lettre à Si H'Med, arabské country variaci na Hanka Williamse – to jen tak pro přirovnání – v textu údajně velkém „tytytyty“ starostovi ze zpěvaččina alžírského domova, co odmítal spravit rozbahněnou cestu.
S nekomplikovaností napřímo fungujících, kytarami zvonících skladeb souvisí i Souadino rozhodnutí uložit k ledu milostnou tématiku: už název alba Svoboda naznačuje předtím nenalezenou odvahu popasovat se názorem, že „politika představuje každodennost“. V arabštině i francouzsky zpívá o týraných ženách, ekologii, zkorumpovaných politicích, ochraně přírody a v závěrečné klavírem zhymnělé baladě Let Me Be In Peace s hostujícím Paulem Wellerem o zhovadilostech válek.
Jiří Moravčík
