Rendez – vous Barbes (2010)
Orchestre National de Barbes
Le Chant du Monde Ethniques
06.12.2010 | Snad všichni co se z Maghrebu nebo Západní Afriky kdysi vydali do Francie, skončili v Barbes, nejstarší pařížské přistěhovalecké čtvrti ležící na úpatí Sacre Coeur – Africe v srdci Paříže.
Obyčejní lidé i kumštýři. Hotel tu měla na týdny dopředu zaplacený Cheikha Rimitti, pramáti alžírského stylu rai, se kterým se odsud vydal dobýt francouzské a později světové hitparády jeho nekorunovaný král Khaled.
A pokud budeme hledat s duchem Barbes spřízněnou hymnu, svého času ji tady složil alžírský zpěvák Dahmane El Harrachi: skladbu Ya Rayah o strastiplnostech exilu, pak proslavil Rachid Taha.
Čtvrť má svou atmosféru, vůni a hudbu, znějící snad na každém rohu jinak; záleží na tom kdo tam zrovna bydlí. Marocké chaabi, rai, senegalský mbalax, Gnawa, kabylské a berberské rytmy se přitom nezadržitelně napojují na reggae, ska, pákistánskou bhangru, salsu, hip hop nebo rock. Někdy je zaslechnete zvlášť, většinou ale, což je fakt rizikové, pokupě, jako svazek granátů: se lstivější a útočnější hudbou jste se proto asi nesetkali. Pro Barbes je charakteristická a jestliže se skupina pojmenuje Orchestre National de Barbes, tedy Národní orchestr z Barbes hledejme za tím jak hudební patriotismus, tak snahu vyhnout se pokusům vysvětlit, co vlastně hraje. Baskytarista Youcef Boukella předurčenost ke stylové nezařaditelnosti také nijak zvlášť nevysvětluje: “Představte si severoafrický WOMAD.“
Skupina existuje od roku 1996 a patří – osobní zkušenost to potvrzuje – ke koncertním dravcům.
Maročané, Alžířané, Tunisané, Senegalci, Tuaregové, Malijčané, Francouzi, za ta léta se jich v Orchestre Barbes vystřídalo na padesát. Někteří z nich se modlí pětkrát denně, jiní vůbec a hrají hudbu, s níž se narodili a protože se lidé nemění, rozhodně ne tak, aby to stálo za řeč, současná čtrnáctka zpívajících hráčů na elektrické kytary, mandoly, bicí, arabské a africké perkuse, kovové kastaněty, klávesy a dechy své kořeny opečovává jakoby ještě seděli tátovi na klíně.
Teprve čtvrté album v historii skupiny je autorským dílem; žádné předělávky Rolling Stones nebo slavných alžírských zpěváků jako v minulosti.
A jestli se něčím od předcházejících liší, tak v nadbytku gnawa music tažené basovou loutnou guimbri, což je jenom dobře, i když s hypntotickým rytmy lišácky manipulují: zkrátka, tranz jim ani nám nehrozí. Arabsky zpívaným rockovým ska Chkoun strhnou jinak: přivodí vám skákavou nemoc. Milostnou písní Jarahtini s zvukem syntetizátorů se vrací do hloubi 80. let kdy rai v přístavu Oran představoval pro usedlou společnost stejné nebezpečí jako Elvisům rock´n´roll pro Ameriku.
Jevištním řáděním, chytlavými melodiemi, humorem a podvratně politickými názory zůstávají Orchestre National de Barbes především skvělými entertainery co desky natáčejí protože se to od nich žádá. Nejpřirozeněji se podle svých slov totiž cítí na koncertech, tam jsou nepřekonatelní.
Jiří Moravčík
