Yes We Can – Songs about Leaving Africa x
Různí umělci
OutHere
03.11.2010 | Soundtrack ilegální emigrace z Afriky pod heslem: Evropa nebo peklo. Aktuální bolestné a neřešitelné téma dávají do diskuze afričtí umělci stále častěji. Nejčerstvěji „synové hip hopu“, což znamená natvrdo, hlasitě a ironicky.
„Když se dostaneš do Evropy, rychle si vezmi za ženu brunetku, rudovlásku, blonďatou sexbombu nebo starou bílou ženu. Jsme na mizině, peníze pošli přes Western Union,“ rapuje K´naan ze Somálska ve skladbě 15 Minutes Away.
Desítkám tisíc Afričanům, zoufalcům z nemilosti bohů, nechybí vůle zůstat doma, ale důvod. Válečná zvěrstva, hladomory, sucho, korupce, diktátorští politici a mizení tradičních hodnot vyhánějí vzděláním nedotčené vesničany na sebevražedné mise; zoufalé výpravy za televizním snem. Stávají se pasažéry plujících rakví. Ti kdo přežijí cestu přes moře, se ocitají v naprosto cizím prostředí, kterému nerozumějí a ono jim. Navíc o ně už dávno nestojí. Nemajetné utečence bez pasů a tedy jakékoliv identity čeká buď deportace nebo beznaděj v evropských předměstských ghettech. Armáda nezaměstnaných, dealerů drog, pasáků, prostitutek a kriminálníků roste.
„Budoucnost téhle generace nemá dobré vyhlídky. Mladí opouštějí Afriku, riskují na moři život a když po cestě nezemřou, čeká je v Evropě nejpodřadnější práce. Nemyslí na to, že Francie nebo Španělsko nejsou žádným El Dorádem,“upozorňuje při jiné příležitosti senegalský zpěvák Cheikh Lo.
Kompilace je duchovním dítětem anglické novinářky Rose Skelton pobývající dlouhá léta v Senegalu. Sestavila ji společně s Georgem Milzem a Jay Rutlidgem z německého labelu Out Here zaměřeného na moderní západoafrickou hudbu.
Patnáct skladeb, patnáct pohledů a názorů, patnáct hip hoperů ze všech koutů světa - ne všichni dnes už totiž žijí v Africe. Zpívají v mnoha jazycích, ale anglické překlady textů v bookletu jejich neznalost smazává.
Mimo K´naana, Didiera Awadiho a Daara J Family se na výsluní zbytek zatím neprozpíval, takže zkuste věřit tomu, že Rapturous (Nigérie), Boobah Sidik (Pobřeží slonoviny), Wanlov Kudorov (Ghana) nebo Martin Pecheur (Kamerun) jsou přes obecnou neznámost skutečně dobří a jejich elektrobeaty nadupaná, vypracovaně vynalézavá hudba nepřiléhá k povrchnímu skotačení v adidas teplákách, ale proznívá silnými příběhy. Nebo cynismem z pocitu bezvýchodnosti jako u dakarských Capsi Revolution: “Ničíte náš kontinent, stěhujete odsud naše nejlepší lidi a krmíte s nimi hlubiny Atlantiku.“
Didier Awadi, bývalý člen radikálních senegalských Positive Black Souls co proslul výzvou k Afričanům „pojďme se pokusit vymyslet naši budoucnost“, zavěsil skladbu Sunugaal (ve wolof naše kánoe) dokonce už před čtyřmi lety na internet jako varování před mořskou cestou: „Sedm tisíc mrtvých, to se vám zdá málo?“
Nigerijec Modenine v Green Passport zase šklebivě konstatuje: “Vydali další zelený pas. Potenciál: kriminál. Inteligence: minimální.“
Evropa vymírá, přistěhovalecká politika zklamala, soužití lidí rozdílných vyznání a kultur nefunguje, podobných zpráv proto bude přibývat. Zvykněme si na to. A nejen z Afriky.
Jiří Moravčík
