N´Kolo (2010)
Lokua Kanza
World Village
03.11.2010 | Z Konga přicházejí hlavně hrozné zprávy. Ohledně zvěrstev točících se kolem diamantů rozhodně. Krásná, majestátní, ale nesmírně týraná země navzdory tomu zůstává země zdrojem báječné hudby.
Poslední objevy, nicméně s pradávnou minulostí a nezáviděníhodným osudem válečných uprchlíků a bezdomovců – tanečně rozvíření Konono No.1, Kasai All Stars a Staff Benda Bilili – představují ale protipol salonního trubadúra Lokua Kanzy, žijícího od šestadvaceti let v Paříži, kde na rozdíl od zmíněných samouků prošel prestižní konzervatoří a školou nenahraditelných zkušeností po boku hvězdných krajanů Papa Wemby, Ray Lemy nebo kamerunského saxofonisty Manu Dibango. Základem Kanzovy hudby tedy nejsou vesnické transovní rituály, ale konžská rumba, jazz a encyklopedické znalosti z klasiky a anglo-americké popmusic. A pokud k tomu přidáme skladání a produkci pro pro Miriam Makeba, Sáru Tavares, Geoffrey Oryemu, spolupráci s Al Jarreauem, Youssou N´Dourem a Peterem Gabrielem vychází nám z toho typický představitel chytrého afropopu, hudby, k níž se spíš přikloní Evropan než Afričan.
První signální dokáže Kanza vybalancovat osobitou „nedivoškou“ noblesou a vnitřním napětím písní vzdorujících skrze výrazný panafrikanismus kategorizaci, vždyť na tomto albu Kanza zpívá v rodném jazyce lingala, svahilsky, francouzsky a portugalsky; není také od věci vědět, že dnes bydlí v Brazílii.
Má medově sladký hlas, který si snadno zapamatujete, potvrzuje statut vyjímečného kytarového hráče a nevšedně melodické, skladby mají intimní, rytmicky decentní charakter; nenabíjejí politickým adrenalinem, nevztekají se nad zubožeností Afriky, lyrickým duchovnem míří spíš k obecným úvahám: „I když z jakéhokoliv důvodu odmítáme věřit v Boha, hluboko uvnitř nás je ukrytá důležitá potřeba milovat a být milován. Láska, to je to, co dnes svět potřebuje a Afrika ze všeho nejvíc.“
Ano, jedním z téma alba v lingala nazvaném Bůh je evangelicky pojatá víra v člověka: ve skladbě Oh Yahwe se k němu vypjatým hlasem dokonce přidává kazatel Kool Matope.
Jinak ale N´Kolo vychází z Kanzovy nevšední hudební estetiky: fantasticky vygradovaná píseň Loyenge připomíná tíživý spirituál a Famille, duet s konžskou vycházející hvězdou Fally Ipupapem, podvečerní rozhovor pod baobabem, „pod který si sednete, když se budete chtít dotknout svých kořenů“. A hymničnost Mapendo potvrzuje, proč se zároveň stalo ústředním motivem dokumentárního filmu Congo River, natočeným francouzským režisérem Thierry Michelem.
Mistrovské aranže vokálů ( použil také početný dětský chrámový sbor) na pomezí zkušeností z africké tradice ( slyšitelně pygmejské) a klasiky potom souzní s vkladem naprosto neočekávaných hostů: vynikající americký jazzový harmonikář William Galison, francouzský kytarista Sylvian Luc a především Thomas Bloch, virutoz na elektronické nástroje ordes martenot (něco jako theremin) a cristal baschet (skleněné varhany).
Konkrétně Bloch pomáhá Kanzovi střídajícímu s kytarou drnkací mbiru vytvářet značně magickou atmosféru alba se kterým Lokue Kanza snad už víc nemohl zpochybnit dvousečnost svého řazení do „zábavně tanečního“ afropopu.
Jiří Moravčík
