Assume Crash Position (2010)
Konono No.1
Crammed Disc / Rachot
03.11.2010 | Na předpoklad, že Západ uhrane kapela z konžské džungle přicházející se zvukovou estetikou postpunkových a indistriálních experimentátorů by si před rokem 2005 vsadil leda tak blázen. „Konono No. 1 vytvořili nejděsivější zvuk na zemi,“ napsali na portálu Pitchwork po vyjití debutové alba Congotronics.
A portréty skupiny vedené bezmála čtyři dekády sedmdesátiletým hráčem na likembé Mingiedi Mawangu se objevily na prvních stranách tak rozdílných hudebních magazínů, jak jen mohou být na progresivní rock zaměřený Wire a worldmusikový Songlines. O přízeň muzikantů usilovali také Björk, Herbie Hancok i Steve Reich. A unešení členové holandské skupiny The Ex o Kononono No 1 po společných koncertech prohlásili, že jim připomínají zvuk kukuřice vařené v benzínu.
V Kongu přitom Konono patří do starého hudebního železa, protože s aktuálním děním se prý míjí, což je nádherný paradox: hrají totiž na nástroje vyrobené z dílů nalezených na autovrakovištích a skládkách. Na předměstí hlavního města Kinshasy s nimi mohli konkurovat hluku, s jakým se v džungli na hranicích Demokratické republiky Kongo a Angoly nesetkali. Vystačili si s drnkacími skříňkami likembé, dřevenými perkusemi a hlasy. Ve městě by s nimi v silné konkurenci na živobytí těžce vydělávajících kapel neuspěli. Proto brzdové kotouče namísto bubnů, likembé zesílené a drasticky zkreslené bizarními aparáty, reproduktory s cíleně nařezanými membránami a hlasy zpěváků s podomácku vyrobenými mikrofony vycházející z obřích megafonů. O podobné “sofistikované zvukové brutalitě” totiž před Konono snil nejeden avantgardista, zatímco je k ní donutila znouzectnost. Transovní rytmus pohřební hudby národa Bazomboo vychází z repetivního zvuku likembé, nástroje mezi jehož předchůdce patří vysušená lidská lebka.
Objevitel a producent Vincet Kenis (Taraf de Haidouks, Kassai Allstar) z belgického labelu Crammed Disc na staletém ritualismu nic neměnil, zachoval mu přírodní, syrovou podobu, která sice u konžské hip hopové generace budí smích, zato na Západě vzbuzuje nadále nesmírný údvi. Pochopil, že jakákoliv inovace Konono by si vybrala hroznou daň a pokud k nějaké na druhém albu došlo, tak s občasným připojením kytaristů a baskytary; ubral také na “metalickém” zvuku likembé a víc ho rozezvonil. Nechal také vyniknout dřeveným bubnům a ženským a mužským zpěvákům a Konono tím svým způsobem vrátil k akustickým začátkům, což podtrhuje poslední skladba Nakobala Lisusu Te, ve které slyšíme pouze Mingelu s likembe.
Strhující Konono zůstávají nebezpečím pro všechny taneční sebevrahy. Nenazvatelným zázračným lékem na destruktivní vykradačské opakování se, na nemž stojí současná popmusic.
Jiří Moravčík
