3.0 (2010)
Gotan Project
Xl Recordings
06.10.2010 | Tango mělo odjakživa příchuť skandální hudby, ostatně pro nic jiného neproniklo na přelomu 19. a 20. století do pařížských salonů, kde “hříšný tanec s oplzlými texty galerky” z nevěstinců argentinského přístavu Buenos Aires představoval lákadlo zakázaného ovoce. Notabene, když na něho uvalil klatbu papež a německý císař.
Evropa si tango ale brzy přebrala po svém: učinila z něj módní kreativní taneční styl vyšší společnosti, lákající sexuální otevřeností a nesalonní etiketou. Duši tanga ovšem nejvíc prokoukli Židé, ti se s jeho melancholií a kabaretní nevázaností, do níž si vložili vlastní úděl, okamžitě ztotožnili. Svéráznou podobu získalo také ve Finsku nebo Rumunsku, ale král ruského tanga Pjotr Leschenko na svou slávu doplatil nejhůř: Stalin ho nechal potupně popravit. Argentinský hráč na bandoneon Astor Piazzolla tango nuevo v 70. letech přetransformoval do podoby umělecké hudby srovnatelné s klasikou či jazzem a pařížská skupina Gotan Project před nedávnem přivedla do tanečních klubů. Vybudovala most mezi tangem s akustickými nástroji a dubem. Opar odvěké melanchonie rozfoukala hypnotickými elektrobeaty a samply. Jejich sofistikovaná, decentně pulsující hudba klade důraz na vizuální a výtvarnou složku, takže připomíná zvukové retro obrazy. Phillipe Cohen Solal z Francie, Argentinec Eduardo Makaroff a švýcarský Pařížan Christoph H.Muller se vzpírají přirovnání, utíkají z jednoznačnosti, riskují odmítnutí zapojením hip hopu; dokáží dokonale vykreslit letargii horkého dne a vzbudit dojem, že existovat elektronika, takhle by se tango hrálo od samého počátku.
Třetí album v sobě skrývá avantgardní nádech debutu La Revancha del Tango a hitový potenciál předešlého Lúnatica. Osvědčený mustr ale radikálně nemění, spíš dolaďuje, dotahuje do konce nápaditost originálních postupů “znovuzhodnocujících tango mládím”.
Stále tu pláče bandoneon, smyčce a dechy vytvářejí stěny, nechybějí kytary, podobně jako jazzový klavír (a tentokrát i hammondky Dr.Johna), opět slyšíme vypjatý vokál katalánské zpěvačky Cristiny Vilallonga a ve skladbě Gloria legendárního fotbalového komentátora Hugo Moralese namísto goooooool řvoucího gooooootan. Perličkou je, že na albu měli původně zpívat i herečka Catherine Deneuve a předchůdce všech raperů Gill-Scott Heron, ale oběma v tom zabránil nedostatek času.
Povědomý nám je také obal: kdepak už jsme asi tak viděli název poskládaný z nahých lidských těl?
Jiří Moravčík
