Dream Attic (2010)
Richard Thompson
Proper Records
06.10.2010 | V obleku, za jehož pořízení by se mohla měsíc živit africká vesnice, poseděl Bono s presidentem Medvědem, aby se nakonec dozvěděl, že ruský car má radši Deep Purple. Oboustranně mediálně prospěšné, jako sud duté klábosení světových celebrit je ukázkovým příkladem popkulturního farizejství, které si na novém albu bere na paškál stále jízlivější Richard Thompson. A pokud skoro každé z jeho předešlých lze nějak charakterizovat, Dream Attic se zapíše jako to, “co si nikdy zřejmě nekoupí Sting”.
Humorem třaskající skladba Here Comes Geordie, která jako by vypadla z kterékoliv desky ranných Fairport Convetion si totiž vyloženě dělá srandu ze smyšleného (?) chlapa s egem jako celá planeta, co si zničehonic hraje na venkovana z anglického Northumberlandu a nedokáže přitom mluvit tamním dialektem Geordie. A tím to nekončí: ”Přiletí soukromým tryskáčem a pokácí les, aby zachránil strom.”
Ostře vypálený otvírák The Money Shuffle se zase sžíravě opírá do bankéřů, tvůrců ekonomického chaosu: “Mám rád koťátka a malé děti / copak nevidíš - takový já jsem a tvoje peníze jsou u mne v bezpečí, nikdy jsi nepotkal tak čestného člověka.“
Nezůstává nic dlužný ani své pověstné nostalgii: A Brother Slips Away věnoval nedávno zemřelým kamarádům a Demons in Her Dancing Shoes není nic jiného než vzpomínka na mladé tančící holky z 60. let, kdy v Londýně s Fairport Convention předurčil a definoval zvuk anglického a vlastně i evropského folkrocku.
Neanalyzuje, neskřípe zubama nad nenávratnem, zarputile nevytěsňuje fakt, že mu bylo jednašedesát; naléhavým hlasem načrtává malé příběhy s aktuálním obsahem, nestojící na rozdíl od předešlé desky Sweet Warrior na jednolitém tématu války ( hlavně irácké).
Thompson patří do nejužší světové kytarové špičky, snad i na trůn nejvšestrannějšího hráče, podle energického, úsporného, jakoby trhavého stylu okamžitě rozpoznatelného. Absorboval do něho skočnou melodičnost anglické tradiční hudby, jazz a kabaret 30. let, blues, střípky country a hlavně valivý rock´n´roll. Účinnost Thompsonových skladeb vždycky stála na jednoduchosti a údernosti, když se ovšem rozhodne napsat vyklenutou baladu, vlastní osobní závrať, chce se vám rozkřičet přes všechna údolí. Proto patří Crimescene - přemítání nad neúprosným stářím – k vrcholům alba; na tohle je Thompson mistr.
Za zády má léta spolehlivou kapelu – asi jako Dylan – takže si kanadským houslistou Joelem Zifkinem (Anna&Kate McGarrigle, Lou Reed, Emmylou Harris), americkým multiistruimentalisou Pete Zorenem, bubeníkem Michaelem Jeromem a basistou Tarasem Prodaniukem může dovolit dost riskantní záležitost. Zatímco jiní s novinkami na koncertech s ohledem na hity očekávající publikum šetří, Thompson s muzikanty během třech večerů v sanfranciské Great American Music Hall vyšli na podium pouze se třinácti nikdy předtím na veřejnosti nepředstavenými novými skladbami. A vzniklo album Dream Attic: naživo, s potleskem a energií okamžitého prožitku. Jeho sběratelská de luxe verze nabízí všechny skladby v akustické verzi.
Jiří Moravčík
