World Music - Malý průvodce světem world music

Gift (2010)

Norma Waterson & Eliza Carthy

Topic

06.10.2010 | Když za nás hudbou někdo dýchá a v naprosté skromnosti říká věci neříkané, nechvěje se vzrušením ani tak země, jako my sami. Poslední dobou hlavně proto, že někdo takový vůbec existuje; že hudební krása, až tolik zdevastované označení, neztratila nic ze své nenahraditelnosti.


Norma Waterson a Eliza Carthy, dva z nejemotivnějších hlasů anglického folku, natočily kolekci jedenácti převážně posmutnělých balad, věnovaly ji památce v lednu zesnulé kanadské písničkářce Kate McGarrigle a kráse postavily pomník. Proč ještě jinak věřit tomu, že se jedná o událost, minimálně pro obeznámené? Matka věhlasného hudebního rodu se totiž vůbec poprvé v životě sešla s dcerou na společném albu Gift jako duo.

Norma s Elizou nedělají nic jiného než zpívají za doprovodu akustické kapely a dnešek v pokoře vystihují příběhy z minulosti. Zvukově prosté album je navíc nesmírně silný argument proti názorům, že budoucnost a úspěch anglického folku jsou ponejvíc spojené s elektronikou a přesahy do jiných kultur, což je paradox, protože Eliza patří v tomhle směru k vrchním „vůdkyním“a s otcem Martinem Carthym v současnosti táhnou folkové obzory zdaleka přesahujíc projekt Imagined Village. Přesto po boku matky, jasně dává na vědomí jaká jsou její zásadní priority – obyčejná tradiční písnička.

Po narození dcery Florence a v nynějším znovu požehnaném stavu Elizyn hlas chraptivě zdrsněl, čímž získal ve výškách ohromný sexy odstín. A když v červenci na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou o půlnoci v parku sama s houslemi spustila  na dobrou noc Praire Lullaby, se slovy, tuhle mě máma zpívala od tří let, odebrali se na lože i ti nejotrlejší mužští ponocovatelé.

Hlas sedmdesátileté Normy je už vůbec téma na  seminář a v duu s Elizou vlastně představují součást národního hudebního pokladu. Samy za sebe i se zbytkem rodiny ve Waterson:Carthy rovněž vždycky dokázaly překvapit výběrem skladeb, vycházejícím především z osobních, momentálních potřeb a pocitů. Mistrem nad mistry v naprosto nečekaném – samozřejmě nakonec fungujícím - napojování odlišných písní je Martin Carthy, tentokrát ho ale manželka s dcerou trumfly: jazzový standart Ukulele Lady už už směřuje do ztracena, když Eliza bezešvě naváže hitem z 60. let (If Paradise Is) Half As Nice z 60. let od skupiny Amen Corner, aby stejně s Normou radostně odvázané z toho jak nás nachytaly skončily tam kde začaly -  s ukulele na pláži v Honolulu.

Druhou skočnou je i přes zavádějící název Bonaparte's Lament, ve zbytku alba se už ale zrcadlí odvěká záliba Waterson:Carthy v baladách. Norma si například prosadila Poor Wayfaring Stranger a Boston Burglar, Eliza The Nightingale/For Kate a vražednou The Rose and The Lily, ze které s matkou a otcem učinila naprosto úchvatnou záležitost; vrchol alba. Ačkoliv asi nejlepší houslistka anglického folku, posadila se za klavír a jemnou podehrávku svěřila elektrické kytaře bratrance Olivera Knighta, jinak producenta desky.

A to je další neodmyslitelnost spojená s Normou a Elizou: úplně vždy musí mít po boku pokud možno co největší část rodiny. Snad to vyvěrá z Normina cikánského původu, počtu sourozenců a síly sounáležitosti jaká je k sobě táhla, jisté je to, že na rodině a přítomností blízkých velmi lpí. A Eliza, nemlich ta samá nátura, to po mámě zdědila. Existuje předpoklad, že právě tomu lze připočíst letitý a velký úspěch klanu Watersonů.

Na albu zpívají a hrají otec Martin, Elizin skoromanžel, kanadský kytarista a mandolínista Aidan Curran, sestřenice Marry, strýc Mike a teta Anne nebo švagr Saul Rose –  pospolu v závěrečné skladbě Shallow Brown.

Úzké přátelské vztahy Watersonovi udržují také s hudebníky: kontrabasista Danny Thompson, Martin Simpson na banjo, pozounista Roger Williams a melodeonista Chris Parkinson.

Všichni dohromady pak mají obrovský dar: lásku k hudbě.

Topic

Jiří Moravčík

WWW odkaz

Zpět