Extatic Malancòni (2010)
Sam Karpienia
DFragment Music
31.08.2010 | Při projíždění francouzským Provence vás neodbytně pronásleduje pocit, že to co tu kolem sebe vidíte a vnímáte, všechny ty nevyřčené otázky visící ve vzduchu naplněném vůní moře, vlastně nemá se zbytkem Francie nic společného.
Brzy vám dojde, že trubadúrské, kulturně nesmírně vyspělé území Okcitánie, jehož část se tady ve středověku rozprostírala vlastně nikdy nezaniklo. Existuje dál v myslích Provensálců ve formě pozitivního vnímání kosmopolitismu, národnostní a náboženské tolerance a dávné historie. A pokud hledáme spojující kulturní symbol Provence, logicky se jím stane okcitánština neboli jazyk oc. Od počátku 15. století systematicky masakrovaný majoritní francouzštinou z vůle králů i novodobých politiků podobně jako bretonština. K ní existuje další paralela: zatímco centrálními pařížskými úřady ponižované a vysmívané Bretani vtiskl novou hrdost Alan Stivell, Provence a okcitánštinu životadárně pozdvihuje od poloviny 80. let velmi agilní hudební scéna v přístavu Marseille nakažlivou fascinací starobylou kulturou. Nenechte se ale mýlit, skupiny Massilia Sound System, Watcha Clan, Kanjar Oc, Dupain, Lo Cor de la Plana, Moussu T e lei Jovents nebo La Talvera neměly a nemají žádné národně obrozenecké ambice stavějící na folklorním manýrismu; všechny do jedné sice zpívají převážně v okcitánštině, nicméně hudbu z Provence originálně v duchu tradiční přístavní otevřenosti nechaly splynout s hip hopem, reggae, flamencem, cikánskou rumbou, nedalekou severní Afrikou a samosebou hudebními tradicemi Středomoří. K zanikajícímu jazyku tak dokázaly přitáhnout mládež, což vede k tomu, že okcitánština a uvědomění si dávných kořenů pomalu znovu pronikají do každodennosti.
Zpěvák a skladatel Sam Karpienia by mohl být klidně nástupcem kteréhokoliv středověkého trubadura ze země Oc, i ta mandola by tomu odpovídala, nebýt toho že ji zapojil do zásuvky a s kolegou Danielem Gaglionem a iránským perkusistou Bijanem Chemiranim připomínají Sonic Youth z Provence.
Karpienia s Gaglionem patří k veteránům marseillského okcitánského vzedmutí: společně hráli v elektroakustických Dupain, prý kříženci Manu Chao a Rachida Tahy; Karpienia předtím založil explozivní kapelu Kanjar Oc a s Manu Theronem, vedoucím vokálního sboru Lo Cor de la Plana krátce působil v duu Gancha Empega.
Je až k neuvěření, že tak nespoutaně hutného zvuku, přecházejícího místy do rockového orgasmu budícího dojem elektrotechna Sam s Danielem docílili skutečně výhradně s dvěmi mandolami napojenými na kytarové efekty a vynalézavě subtilním Bijanovým bubnováním (pravda také občas spoléhajících na elektroniku). To je ale pouze jedna část strhujícího alba profitujícího rovněž z vynalézavé produkce Dominique Pouteta, protože to, z čeho na vás půjdou mrákoty představuje Samův hlas: vroucně surový, chraplavě řezající jako nůž a palčivě naléhavý. Sbíhají se v něm emoce andaluského flamenca cante jondo, muezzínství, baladičnost řecké rembetiky a napětí pákistánských qawwali. Většinu skladeb zachovávajících si provensálskou a středomořskou identitu napsal sám, včetně textů v nichž křik patriotské vzpoury, hrdou radost a divokou touhu střídá milostná tématika a podivné úvahy poskládané z fragmentů dadaistické poezie francouzského básníka rumunsko-židovského původu Tristiana Tzara.
Jiří Moravčík
