In Modern History (2010)
Jim Moray
Niag Records
06.08.2010 | Anglický folk s elektronikou a artrockovými aranžemi zpřeházel od základů. Maddy Prior o něm dokonce prohlásila, že „folk za vousy nekompromisně přetáhl do 21. století“. Na debutovém albu Sweet England pak přistálo razítko „je pro dnešní generaci stejně tak podstatné, jako fairportovské Liege and Lief pro generaci 60. let“. A předloňské Low Culture bodovalo v kdejaké anketě; včetně těch světových.
Pokud byla Eliza Carthy pasována na princeznu anglického folku, Jim Moray je jeho……těžko říct, snad popový buditel. Chameleonský po vzoru Bowieho a dramatický jako Peter Gabriel. Každopádně si v něm počíná s nikým nesrovnatelně, naprosto originálně a jestliže s každou novou deskou těžce zatápí puristům, ostatním předvádí, jak lze krvavé lidové balady rozehrát s daleko větším, až divadelně exponovaným napětím. Vzepřel se návykům a spolehl na hudbu ze které vyšel a tou nikdy nebyla folková tradice nýbrž výhradně rock a ten zůstal dodnes Morayeho pracovním nástrojem a východiskem. Ačkoliv řazený do anglického folku, nikdy do něho ve skutečnosti nepatřil. Naprosto se z něho vymyká, což neznamená, že by jeho význam při všem tom „jemném podvracení“ nectil.
Identitu vymykavce od začátku podtrhl vlastním vydavatelstvím a chytrou selfpromotion vrcholící poskytnutím nového alba In Modern History v dubnu zdarma předplatitelům anglického magazínu Songlines – standartní verze rozšířená o dvě skladby vyšla o měsíc později zároveň s kompilací A Beginners Guide. „Je docela možné, že to k mé hudbě přivede další posluchače a začnou chodit na koncerty,“ vysvětloval Moray.
Zapomeňte ovšem na folkovou charitu, na to, že když zdarma, tak nic moc; nějaké studiové zbytky. Naopak! Album patří k tomu nejlepšímu co Moray natočil. A jak jinak, znovu překvapuje. Například vlastními skladbami a počtem hostů. Ač sám obdivuhodný multiinstrumentalista (hraje tu skoro na všechno, včetně kytar a banja) a fantastický zpěvák, jednotlivé skladby pestří hlasy a housle Elizy Carthy, Hannah Peel a Jimovy sestry Jackie Oates.
Vazbu na předešlou zvukovou rozmáchlost si Moray drží použitím mellotronu, klavíru, hammondek a symfonického orchestru Opera North, jinak se tentokrát pohybuje spíš na střídmější folkrockové půdě, i když zrovna v jeho případě to znamená, že je stejně všechno jinak: tradiční záležitost William Taylor uvede houslení Elizy Carthy, ovšem se zabušením rytmiky ( bubeník Clive Deamer od Portishead a basák Charlie Jones z Goldfrap), vstupem Jamese Delarreho s niněrou a symfoňáku se z vygradované skladby stává zřetelný klon Kashmir od Led Zeppelin. Ostrý střih a skotský lidový hit The Lowlands of Holland, co před ním po různu uchopili Sandy Denny, Levellers nebo Martin Carthy, zabořil do nadýchaných peřin smyčců, klavíru a trumpet Opera North přeskakujícího také do následující Silver Dagger – anglické písně prošlé kdysi v podhůří Apalačských hor country renovací Dolly Parton. Děsivý příběh Bristol Harbour zase Moray převzal z americké verze Boston Tima Eriksena, hudbu ale napsal sám; Morayeho metalová kytara, minimalistická marimba, elektronika a melodeon Saula Rose ale emigrantskou story zintenzivní pořádnou dávkou temné depresívnosti. Můžeme se také pouze domnívat co sledoval přizváním showmanského zpěváka Eddie Argose ze skupiny Art Brut, skladba Spencer Writer nakonec dostala sice odlehčenější, přesto klidnější charakter. Ten se váže i k baladě Long Lankin proslavené Steeleye Span. Ačkoliv téma jakési anglické mužské varianty naší Polednice by spíš odpovídalo bubákovitějšímu, drsnějšímu zvuku, namísto toho slyšíme melodicky vyklenutou skladbu s melodeonem, niněrou a střídmou rytmikou, kdy ani z hlasu Moraeyho není zřejmé, že středověkým vrahounem dodnes mámy v Northumberland straší děti.
Za pozornost stojí rovněž obal: Byronovská atmosféra, černé vrány a existencionalistická stylizace jsou fuč, namísto nich neosobní počítačová grafika.
Jiří Moravčík
