Deli (2010)
Victor Démé
Chapa Blues
06.08.2010 | Má hlas jako Salif Keita s Mory Kantem dohromady. Čtvrt století ale trvalo, než se to svět dozvěděl. Tak dlouho musel v barech Burkina Faso se zaťatými zuby na přání publika zpívat jejich skladby, přestože měl v záloze vlastní.
Až na ty drogy a pobyty ve vězení, přirovnávají osmačtyřicetiletého Victora Démé k americkému bluesmanovi Tedu Hawkinsovi; snad proto, že si toho oba na cestě za uznáním a slávou užili docela dost. A naděje jim svitla až po čtyřicítce. Soulově vypjaté baladické blues Djon´maya z debutového alba se stalo neoficiální hymnou loňského WOMEXU, kde Démé s kapelou doslova každého uchvátil. Okamžité pokračování Deli dokládá, že Salif Keita už nemusí hledat svého nástupce: hlasem a uměním napsat hit jako barák se mu Démé naprosto vyrovná. Pohádce o chudákovi ze čtvrti bez elektřiny zazvonil šťastný konec.
Po matce je griot, otec ale o hudbě nechtěl ani slyšet, takže se Victor vyučil krejčím. Přes týden zpíval po večerech v barech, v neděli na ulici. Mihl se malijským ansamblem Super Mande hvězdného zpěváka Abdoulaye Diabatého a v roce 1989 vyhrál lokální hudební soutěž. Dostal na vybranou: letenku do Paříže nebo novou motorku s demo nahrávkou navrch. Přednost dostala motorka a ze studia sešlo. Další šance znovu v nedohlednu, než po šestnácti letech barování potkal Camille Louveleho, francouzského organizátora hudebního dění v Burkina Faso a majitele labelu Chapa Blues. “Ten chudý kluk s naprosto neuvěřitelným hlasem a truchlivě bědujícími písničkami mě nedal spát. Půjčil jsem si tisíc euro a natočil s ním album, které se okamžitě chytlo ve Francii a když Peter Gabriel Victora pozval na WOMAD, napadlo mě, že Bůh je spravedlivý,”ulevil s vizionář Louvele.
Deli vzniklo jako předchozí album ve skromném studiu s čelními skly z náklaďáků namísto zvukových stěn. Victor totiž odmítl daleko vybavenější pařížské se slovy “kuře z vašeho dvora je vaše kuře, nepotřebujete se ohlížet po jiném”.
Znovu do mandinské tradice vmíchal salsu, flamenco a kapverdské morny, ale bluesovější a tesknější skladby na folkový způsob převládají. Mají navíc obrovský melodický potenciál: na kytaře Issoufa Diabateho vystavěná Deén Wolo Mousso, uplakanými houslemi a saxofonem rozněžnělá jinak rytmická Sina nebo Ibe Siran Munlela s vypjatým doprovodným vokálem krajana Seydou Barro se vás budou držet jako klíšťata ještě hodně dlouho.
Z obvyklého mandinského afrofunku se Démé vymanil daleko bohatějším zvukem a vůlí dostát pověsti nejen vynikajícího zpěváka ale výrazného, nenapodobitelného autora schopného zůstat v rovnováze s griotskými kořeny a ozvěnami země, která mu podala první ruku – s Francií. Akordeonista a houslista pařížské skupiny Java do skladeb vstupují s nonšalancí; barví Démého blues šansonem a ve chvíli, když se rozhodne ke zpívání svižného countryblues Maa Gâafora přidává se s vervou také hráč na foukací harmoniku.
S mistrovskými africkými virtuozy na balafon, koru, kytary a perkuse si dokonce střihl výbušný afrobeat Wolo Baya Guelerna nigerijský saxofonista Fela Kuti.
Když se Victor Démé dočkal za debut peněz, koupil dceři kadeřnictví a tátovi zavedl do domu elektriku s vodou. Užíval si i slávu, ale jak potvrzuje tohle vynikající album, nezbláznil se z ní. Než na hvězdné blbiny ho užije skládání písniček jaké už dlouho z Afriky nebyly slyšet.
Jiří Moravčík
