Handmande (2010)
Hindi Zahra
Blue Note
07.07.2010 | Maročanka v Paříži. Třicetiletá emancipovaná rocková písničkářka s kytarou nekonvenčně kombinující berberský trans s šansonem, jazzem z doby Django Reinhardta, soulem a psychedelickým blues způsobem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Především pro smyslný, v nápřahu proměnlivý hlas ji přirovnávají k Billie Holiday, nazývají Janis Joplin z pouště nebo maghrebskou Patti Smith.
Potřeba novinářů identifikovat Hindi Zahra skrze důvěrně známé prožitky souvisí s neuchopitelností jejího kosmopolitismu, zřejmou absencí nejvýstižnějších slov pro hudbu jejíž úvodní prezentaci obstaral videoklip se skladbou Beatiful Tango, v němž to režisér Tony Gatlif potenciálním posluchačům také moc neusnadňuje a anglicky zpívající černovlásku nabízí hned v několika podobách: Cikánka, modlící se indická dívka, vlnivá břišní tanečnice nebo holka odkudkoliv projíždějící v autobuse krajinou i městy. Berberku z jihomarockého města Khouribga byste rozhodně nehádali.
„Odmalička jsem byla s rodiči na cestách a přicházela do kontaktu s egyptskou hudbou, Bollywoodem, Tuaregy, pouštním blues Ali Farka Toureho, reggae Boba Marleyho, koncertovala s Gnawa Diffusion a milovala Cheikhu Rimitti a Ellu Fitzgerald s Outh Kalthoum,“ vysvětluje Hindi. A při vědomí toho, že vyrostla v hudební rodině, kdy ji otec vodil na koncerty „marockých Rolling Stones“ Nass El Ghiwane a matka z podstaty berberské tradice patřila k vyhlášeným zpěvačkám, rozplývá se obraz do ještě větší nejednoznačnosti.
Takřka výhradní angličtina může na albu budit dojem zametání stop svého původu, ale jak sama Hindi tvrdí, je pouze důsledkem vlivu, který v Maroku a jejím mládí zanechaly návštěvy Jimi Hendrixe, Led Zeppelin a dávná generace beatniků usazená od 50. let v tangerské Interzoně. Ani ve jméně Hindi není potřeba hledat indický jinotaj: v arabštině znamená květinu nebo příležitost.
„Neberte mě svobodu, nechte ve mě hořet oheň,“ zpívá Hindi Zahra v pouštně psychedelické skladbě Set Me Free a není od věci si domyslet, že by to mohlo souviset s rozhodnutím odejít v osmnácti letech z Maroka za otcem do Paříže. První zaměstnání získala v galerii Louvre a holandští mistři v ní probudili představivost pro psaní textů. Do té doby pouze příležitostně zpívala s hip hopovou kapelou, což ji dost frustrovalo, ale o to víc hnalo ke kořenům, hudbě schované uvnitř jí samé. Toužila ji přivést na jinou úroveň, zkombinovat s klavírem a elektrickou kytarou a neztratit vrozenou rytmičnost, kdy klade důraz na používání afrických perkusí.
Hindi pracuje hlavně s jiskřivým softrockem ze „staré školy“ nicméně s arabskou příchutí. Nepovažuje ho však za konstantu: občas rockování doladí efektními elektro triky – hlavně u vlastního hlasu – vpustí do něho nasamplované sbory, promění se v kabaretiérku ze 40. let a z baladické jazzové zahloubanosti se dokáže vypnout ke kytarovému nářezu výtečné skladby Stand Up. A v horoucím pelmelu Music vystřídat snad úplně všechno „co ji cestou ťuklo do hlavy“: gnawa, jazz, reggae, rock a pouštní blues.
Paříž se pro Hindi Zahra ukazuje být šťastným místem k životu. Nepochybně ji tu čeká velká budoucnost.
Jiří Moravčík
