Sounds From A Bygone Age Vol.1 (2005)
Ion Petre Stoican
Asphalt Tango Records / PJ Music
12.04.2005 | Ty nejlepší domácí kapely si za bolševika co se týče nahrávání desek ani neškrtly; vlastně se jim stěží podařilo dohlédnout na konec fronty, v níž se tísnili rockeři s jazzmany v očekávání, že se jich Supraphonu, Pantonu, Opusu a ústřednímu výboru KSČ zželí.
A teď si představte, že by okolo zástupu kráčel cikánský houslista a na druhé straně ulice spatřil podezřelého chlapa, pokoušejícího se uložit do mrtvé schránky dolary. Chytil by ho za flígr a dotáhl (ostatně jak mu tehdy velela povinnost socialistického občana) na nejbližší služebnu Veřejné bezpečnosti, kde by se z něho k velkému překvapení vyklubal dlouho hledaný kapitalistický špión. Vyvalení a přešťastní policajti by pak primášovi v euforii za odměnu nabídli rodinný dům. A ten by jim řekl: “Žádnej barák! Vydejte mě u Supraphonu desku!.“
Přijde vám to jako hodně za vlasy přitažená historka? Éra budování socialismu ale proslula daleko bizarnějšími situacemi, notabene v Rumunsku, kde se v pětašedesátém roce skutečně udála. A tak se naprosto neznámému, práci marně shánějícímu vesnickému hudebníkovi (tedy lautarimu) Ion Petre Stoicanovi dostalo u monopolního rumunského vydavatelství Electrecord možnosti vydat vysněné, i když pouze čtyř skladbové album.
Stoicanov se narodil ve vážené lautari rodině v roce 1930. Od mládí vyhrával po restauracích a v malém pobřežním městečku Oltenita se bez něho neobešla snad jediná svatba či pohřeb. S jídlem však roste chuť, takže odjel do Bukurešti, aby během pár dnů zjistil, že o cikánského lautari tu nikdo nestojí. Tedy jak se to vezme. Bary luxusních hotelů ani nahrávací studia, kde se činily rumunské popové hvězdy se bez umění lautari neobešly. Nicméně, protože diktátor Ceauşescu Cikány bytostně nesnášel a dokonce vydal příkaz, že rumunská tradiční hudba nesmí být s cikánskými lautari v žádném případě spojována, na veřejnosti se o nich nemluvilo. A desky, které tehdy v Rumunsku vycházely, ač z velké části nahrány Cikány, jejich jména neuváděly ani malými písmeny.
Stoicanov v Bukurešti živořil a nic na tom nezměnilo, že se mohl pochlubit na svou dobu nevídanou věcí: vlastním, jménem opatřeným albem. Staří a zavedení lautari ho mezi sebe nepustili. Odstěhoval se proto do černomořského přístavního města Constance, kde si otevřel obchod a patnáct let spokojeně vyhrával turistům. Po smrti ženy, když mu už táhlo na sedmdesátku, se ale do hlavního města vrátil. Hlavou se mu přitom honila otázka: nebyla jedna malá deska za tak důležitého špióna náhodou tak trochu málo? Vydal se tedy na ministerstvo vnitra a tvrdošíjně trval na svém: požaduji velkou desku. Měsíce prý úředníky přesvědčoval, že se na stará kolena nezbláznil a myslí to vážně. Svého však dosáhl a v rukách najednou držel ministerské nařízení určené řediteli Electrecordu na němž stálo: umožněte Ionu Petre Stoicanovi natočit album dle jeho požadavků.
Stoicanov se v tu chvíli nezachoval jako žádný troškař. Objel bukurešťské bary a postupně oslovil ty největší žijící lautari muzikanty. Někteří z nich – například trumpeťácká legenda Costel Vasilescu nebo famózní cimbalista Toni Iordache, oba známí i v zahraničí – se s takovým druhořadým hudebníkem zprvu odmítali bavit. Jenomže ,málo platné, to co Stoicanovi chybělo k tomu, aby se osloveným kolegům mohl hráčsky vyrovnat, dokázal nahradit ambiciózností a rozhodností dovézt svůj zatraceně promyšlený sen o desce natočené se čtrnácti nejlepšími rumunskými cikánskými muzikanty do samého konce. Vytvořil z nich špičkový, naprosto ojedinělý lautari orchestr. V roce 1977 společně nahráli průlomové album, na jehož obale se dokonce objevila i fotografie všech zúčastněných! Což s překvapeným povděkem kvitoval i Costel Vasilescu: “Naše jména tam samozřejmě neuvedli, ale už jen to, že se Stoicanovi podařilo dostat tam naši společnou fotku bylo na tehdejší dobu něco neslýchaného!.“
Album Sounds From A Bygone Age Vol.1 poskytuje velmi cenný doklad toho, jak v 70. letech, kdy ještě nikdo netušil o vesničce Clejani a tamních, z hlediska srovnání, v zubožených podmínkách žijících lautari, zněla cikánská městská hudba. Vždyť například Vasilescova trumpeta představovala v tradici lautari zcela ojedinělý úkaz. Ačkoliv orchestr převážně těží z tradičního repertoáru Stoicanova rodiště a rytmických svatebních tanců hora, briu, sirba a geamparale z Constance, v převládajícím houslovém obsazení s dvěma akordeony, klarinety, cimbálem a kontrabasem je v kontextu dosavadních ( často i jazzových) zkušeností jednotlivých hráčů zahrál v modernějším střihu. Obvyklou samorostlou syrovost vesnických lautari nahradila daleko větší preciznost a učesanost, i tak obsahují jednotlivé skladby ohromný náboj a neuvěřitelně vypjatou patinu dávných časů. Nehledě na to, že to co vychází z Iordacheho cimbálu nebo akordeonu Ionica Minuneho dosud na Balkáně snad nikdo nepřekonal. Překvapením by neměl být ani kultivovaný, fistulový Stoicanův zpěv, vezmeme-li v úvahu, komu celý život hrál a to, že se jedná o dědictví po otci. Po Stoicanovi ho později převzal hvězdný zpěvák Dona Dimitru Siminica a učinil z něj bukurešťskou módní záležitost, které si později v 90. letech nemohl nevšimnout ani Goran Bregovič během svých balkánských sběračských výprav.
Průměrný provinční muzikant Ion Petre Stoican se s tímto teprve v současnosti doceněným albem dokázal nevědomky zapsat do dějin romské hudby, přesto se až do konce 80. let živil hraním na svatbám. Koncertní sály před ním zůstaly zavřené. Zemřel pár měsíců po rumunské revoluci. „Ani jsme se s ním nemohli na pohřbu rozloučit, protože jsme vystupovali ve Vídni, ale všechno co jsme spolu kdysi dokázali zůstalo zachované na této nahrávce,“ řekl Vasilescu.
„Bylo to první album, které jsem si při své návštěvě Rumunska v roce 1986 koupil,“ vzpomínal producent Henry Ernst z německého labelu Aphalt Tango, jenž tohle po všech směrech unikátní dílo v originální verzi nyní znovu vydalo.
Asphalt Tango Records / PJ Music
Jiří Moravčík
