Grande Finale (2008)
Magnifico
City Records
16.07.2008 | Na podiu před vámi stojí napůl kovboj, ale v rozdrbaných keckách. Kytara mu zní jak klukům ze Starců na chmelu a zpívá cnostný tradicionál House Of The Rising Sun v turbofolkové verzi s provokativním refrénem: Vítejte v Jugoslávii, zemi šampiónů. Nevěřícně zíráte, oči vytřeštěné než vás profackuje logická otázka: jde o debila nebo génia?
Na veletrhu WOMEX ovšem odpad nezvou, takže posloucháte, tělo se pomalu pouští do tanečních figur a dochází vám, že se začínáte přátelit s Magnificem, rockovým písničkářem alias Slovinským kovbojcem. Mužem mnoha převleků a tváří. Naplněním reinkarnace Zappovy nepřizpůsobivosti. Hudebním živlem schopným vyprovokovat mezinárodní skandál, kdy poslanci Evropského parlamentu vážně uvažovali o nepřijetí Magnificovi země do Unie. Mezinárodně dosud utajenou hvězdou, co své poslední album Grande Finale takřka zadarmo rozdala ve sta tisícovém množství.
Slovinský „sexy boy“ proslul zájmem o bizarní módu a výtvarné pojetí té či oné desky, pravidelně doprovázené ukrutně bláznivými, humorem třaskajícími klipy.
Vlastně se jmenuje Robert Pešut, je ročník 1965 a původně se hodlal stát fotbalovou hvězdou. Otec se ale z nákupu nových kopaček vrátil s elektrickou kytarou a mladý Robert svůj záměr přehodnotil.
Vydává od počátku 90. let a nikoho nemůže překvapit, že si ho brzy všimli filmaři, takže se během uplynulých let stal mafiánem v porno průmyslu (crazy komedie Porno) nebo vášnivým hráčem pokeru (Poker).
Sžíravě ironickým, boratovsky ulétlým a napravo nalevo nekompromisním humorem se v Magnificově hudbě válčí, vráží pravda do žeber, lapá zdravý rozum a vyhrožuje pitomým politikům; a co je z hlediska dnešního globálního světa nejpodstatnější - vytrhuje z všude číhajícího nacionalismu, šovinismu a lidské omezenosti. Na rovinu: blbosti. To je Magnificova parketa. Když v roce 2002 Slovinsko delegovalo do soutěžní maškarády Eurovize, přihlásil se se šlágrem Samo Ljubezen, nazpívaném triem transvestitů Sestre v oblečcích letušek s krátkými sukénkami na vysokých podpatcích. Kvůli jasně antimohosexuální záležitosti vyšli do ulic Lublaně zarytí odpůrci gayů a lesbiček a slovinský parlament zabzučel jako včelí úl, nicméně účasti Sestre v Tallinu to nezabránilo. Po doznění písně – skončila v poli poražených – měl pak na problémy navařeno pro změnu Evropský parlament, jakože co si Slovinsko myslí o právech homosexuálů. Kamarád Manu Chao Magnificovi kdysi řekl - „Stále víc přemýšlím o problémech světa a co to jde, snažím se u toho být pozitivní, protože jinak bych musel upadnout do cynismu a nihilismu a to v povaze nemám.“ – což si Magnifico převzal po svém: vžil se sice do role desperáda z Peckinpahových naturalistických westernových krváků, vlastně jakoby vypadl z oka Bobu Dylanovi, leč podobně laděné skladby od něho nečekejte. Magnificův soundtrack patří spíš k bizarní filmové míchanici sjetých Sedmi statečných na mejdanu s mexickými mariachi v režii totálně zblázněného Borata a podle toho zní i album Grande Finale – báječná kaše z bigbítu, balkánských dechovek, cikánštiny, elektrofunky, Latiny, pokleslého diskotékového turbofolku a inspirace přítele Rambo Amadeus, básníka a mediálního manipulátora Antonije Pušice z Černé Hory.
Magnifico si Ramba přizval i na Grande Finale, kde si společně zapějí ve skladbě Písmo kumu svou ďábelskou balkánskou angličtinou a podepíší se pod fanouškovský výkřik: „Slyším okouzlující krále bodrého popu.“
Jiří Moravčík
