The Foundling (2010)
Mary Gauthier
Razor &Tie
16.04.2010 | Americká písničkářka Mary Gauthier otevřela v pětatřiceti letech hudební kariéru ve skladbě I Drink konstatováním: „Ryby plavou. Ptáci létají. A já chlastám.“
Její hudba není nic, co byste už někdy neslyšeli: klidný, na pilu netlačící, sdělení odevzdaný, občas cohenovsky zranitelný hlas a countryrock přelívající se do folkrockování povzneseného smyčci a dechy. Důvod proč se k albu The Foundling vracet ale spočívá v sebezpytující, kerouakovské otevřenosti vycházející z básnivých textů: obdivné potřeby projít si vlastním životopisem, srovnat ještě nedávné prochlastané ztroskotanectví a nehlédnout do možností plynoucích z obdivného hudebního srovnání s Lucindou Williams a fantazírování New York Times o nástupkyni Steve Earla. Ale kdyby nestála za to, hrával by ji opakovaně ve svém rádiovém pořadu Bob Dylan? A tohle album produkoval Michael Timmins od Cowboy Junkies?
Nepoddajná směs zranitelnosti a uvědomělosti vystoupá do výšin převyprávěním telefonického hovoru s osobou blízkou: ze skladby March 11. 1962 vyplývá, že matka, která ji hned po narození zanesla do sirotčince, se s ní odmítla setkat. Nechce prý otevírat staré rány, „vracet se k hanebnému tajemství“.
První flašku ukradla Mary adoptivním rodičům ve třinácti a nepustila se jí do pětatřiceti. V patnácti štípla auto a utekla z domova. A pak už jen samé chlast, drogy, ulice a opakované věznění (osmnácti tam strávila také). „Byla jsem pyšná na své rebelství. Připadala jsem si svobodná jako James Dean, ale zas taková pravda to nebyla. Jenom jsem zoufale potřebovala rodinu, která by mě milovala. Zapíjela jsem osamělost.“
Ve třiceti začala Mary pracovat v baru, studovat filosofii a v New Orleans si v roce 1990 otevřela vlastní cajun restauraci. V ten samý den skončila opilá znovu za mřížemi. Po návratu se už lahve ani drog nedotkla. Zachránila ji hudba, skládání. Za sedm let pak vydala úspěšné debutové album pojmenované po restauraci zanechané společníkům: Dixie Kitchen.
The Foundling je sedmé. Nejdrsnější, ale nejlepší. Portrét bludného mládí přitom vynechává omluvy: „Já vím čím jsem kurva byla.“
Jiří Moravčík
