All Days Are Nights: Songs For Lulu (2010)
Rufus Wainwright
Polydor
16.04.2010 | Kanadsko-americký písničkář se zranitelným hlasem sedící povětšinou za klavírem. Říká o sobě, že je první gay popstar postliberální éry. Od bouřliváckého otce – Loudon Wainwright III. – se mu dostalo hudebního exhibicionismu a citu pro emotivní melodie. Po matce – v lednu zesnulé Kate McGarrigle – zdědil lyrické básnictví natahující po vás ruce.
Nadpřirozeně sebevědomý vyléčený narkoman, milovník klasiky, co si dal sjetý kokainem klidně Straussova Netopýra. Kamarád Jeffa Buckleyho i Eltona Johna s roztěkanou kariérou: natočil šest úspěšných alb, většinou s teatrálně opulentním zvukem, složil velmi dobře přijatou operu Prima Donna s francouzským libretem, s režisérem Robertem Wilsonem v Berlíně zhudebnili Shakespearovy sonety, hrál ve významných filmech a podílel se na soundtracích. V roce 2006 vyprodal newyorskou Carnegie Hall, kde se symfoňákem do detailu zkopírovali legendární koncertní show obdivované zpívající herečky Judy Garland.
Na albu All Days Are Nights: Songs For Lulu zůstal Rufus se svým žalem za debussyovsky pojatým klavírem úplně sám. Zařadil sem i několik sonetů a v názvu se jimi nechal inspirovat, dusivost beznaděje ale vykřesal ze současnosti: matka v nemocnici neodvratně umírala a jemu se převracel život. Písně které napsal se proto vymykají běžným měřítkům. S trýznivým hlasem a existencionalistickým básněním vymýtá osobní démony, nachází odvahu přiznat si dosavadní povrchnost, vlastně sám sebe zpovídá. A jestliže si v minulosti se setrou vjeli skrze rozdílné názory na otce často až nevybíravě do vlasů, tady ji ve skladbě Martha, formou telefonátu úpěnlivě prosí o smír a zve k matčině smrtelné posteli. Ještě s finální písní Zebulon – palčivě vyklenuté loučení se stále žijící Kate – představují absolutní vrchol dosavadní Rufusovy tvorby.
Jiří Moravčík
