Chvění (2007)
Jiří Pavlica
Indies Scope Records
18.05.2007 | Jedno se Jiřímu Pavlicovi nedá upřít: nepostojí na místě, zkouší dosáhnout tam, kam se jiní neodváží podívat; prochází dějinami a míří s nimi k nám; a s grácií se umí se pohybovat na hraně patosu.
Spolupráce s Japoncem Yas Kazem, baskickými hráčkami na txalapartu sestrami Gomézovými, Dizu Plaatjesem z Jižní Afriky nebo finským joijkařem Wimme Sarim pro něho nepředstavuje kontakt moravanství s exotikou za každou cenu, jako že se teď nosí world music. Cítí to hlouběji a nezřídka předbíhá dobu. Není od věci vědět, že na letošní vrcholnou akci world music WOMEX byli vybráni jak Dizu, tak Altai Kai. Tedy dávno po oslovení Pavlicou.
S básněmi Jana Skácela to Jiří dotáhl do hitparád, k Vladimíru Holanovi měl blízko odjakživa, starodávné texty zhudebnil už před třinácti lety na albu Ozvěny duše, nebál se ani rockerů a náběh k soudobé symfonické hudbě už také několikrát předvedl. Shrnout to všechno, možná ve formě jakési osobní retrospektivnosti, do čtyřdílné suity by tedy nemělo nikoho zaskočit. Ani její rozsáhlost a rozmáchlost – možná i bombastičnost. Letitý Pavlicův posluchač v ní pak identifikuje veškerá dosavadní snažení v Čechách naprosto ojedinělého a se vším všudy zdravě ambiciózního autora. V brněnském Janáčkově divadle nechal na pódium nastoupit místní filharmoniky, hlomozivé bubeníky Jumping Drums, čtyři muzikanty a hrdelní zpěváky Altai Kai ze Sibiře, svůj Hradišťan zdobený hlasem Alice Holubové a místo sebe předal taktovku dirigentovi Petru Altrichterovi. Jednotlivé části suity znějí jednolitě, zmohutna, lezou pod kůži a mrazivě po ní. Netlačí lacinou velebností. Neprahnou po vysokém umění a křečovité intelektuálštině, nejedná se ovšem ani o dálnici k masám. Jako celek, ale nedrží, ani nemohou: každá má svou duchovní dimenzi, rytmus a tvar, každá se „chvěje“ jinak. Supervize by možná byla na místě.
Jiří Moravčík
