Rakija´n´roll (2003)
Gothart
Black Point
17.07.2003 | Nezbývá nám než doufat, že početná rodina Mijaktičů na sebe jednou prozradí, jak se vlastně kdysi do Prahy dostala. A se samopaly! Podle všeho museli zřejmě překonat dnes už zastaralý způsob balkánsko-punkové šestice 3 Mustapha 3, kterážto v Londýně celá prokřehlá a promáčená vylezla na Mezinárodním chladírenském kongresu z ledniček.
Pašerácký um jejich spoluobčanů z fiktivního albánského městečka Szegerely představoval koncem 80. let husarský kousek, nicméně to by Mijaktičům při dnešní celnické obezřetnosti zřejmě už asi neprošlo.
Překvapivé momenty zřejmě vyplynou i z tiskového prohlášení (bude-li vůbec nějaké, člověk nikdy neví) proč až po deseti letech, na jejichž začátku skrývali svou pravou identitu pod středověkými plášti a hudbu snad v rámci utajení raději provozovali na dřevěné nástroje, teprve nyní odhazují všechny zábrany a jdou s pravdou ven: nežijeme pro nic jiného než pro rakija´n´roll. A tady prosím přijměte vizitku: Rakija´n´roll.
K jejich cti lze dodat, že v tom lze spatřovat hezkou dávku odvahy, vždyť přes blížící se vstup Česka do Evropské unie a příslibu slušnějšího chování policejních složek to s pasem státu Hajkakan Hanrapetuthjun ( Arménie) nebudou mít ani za mák lehké. Nehledě na to, že co chvíli mávají i bulharskými, rumunskými, makedonskými řidičáky s dětinským přesvědčením, že jim tuhle hru na Balkánskou unii všude zblajznou. Ale to jsou celí oni, přece když hrávali ještě v Cabaretu běžně se legimitovali i řeckými či maďarskými doklady. Budiž, asi se cítí být pevní v kramflecích a léty utajované rockové ambice je vedly k rozhodnutí povolat dalšího příbuzného, bubeníka Mitko Mijaktiče a Karlovi vyrazit z rukou zastaralý kontrabas a přinutit ho koupit si baskytaru. Je pak docela možné, že nad takovou do jisté míry očekávanou injekcí hutnosti a hlasitosti naše orgány přimhouří oči, protože ruku na srdce, těm Mijaktičům to s jejich elegantní ledabylosti takhle moc sluší. To nelze přehlédnout. Třeba hned v úvodní skladbě Beshena rovena s elektrickou kytarou. Za zvýšeným výskytem potulných balkánských gastartbeitrů u nás lze možná spatřovat trojnásobné angažování PhDr.Petra Ostrouchova, v soukromí dechové sekce milujícího krotitele stovek zvířat a naposled i Želarského kompozitora: exkluzivní skladba Pustono ludo i mlado s funkově preludující basou, nabroušenými najazzlými trumpeťáky a především dudáckým sólem Janka Mijaktiče činí z Gothartu mafiány sakra moderního ražení. Za aranžérskou výpomoc mu děkují, ovšem už se nezmiňují, co od nich můžeme očekávat propříště. S tím co Mijaktičové umí, s jejich maximálním sebenasazením není dnes v Čechách šance, že by jim mohl jen tak někdo konkurovat a tak bych se toho nebál.
Rodovému mottu - neubližovat výhradně zapůjčené hudbě - nadále sympaticky dostávají. V kontextu sebe sama i přes hromadně nasazené klobouky, kvádra s vetknutými bílými karafiáty a mnohými proklamovanou údajnou zbrusunovost zůstávají vlastně stejní - citliví hledači neotřelého repertoáru, eruptivně šťastní hračičkáři s nezvyklými nástroji a hlasy, sebejistí ve svém přesvědčení, že z rozumného kompromisu lze vytěžit rajcovní hudbu k tanci i poslechu. Díky rytmice sice svou rozlétlost malinko stáhli a pro spoustu nových posluchačů se tak zřejmě stanou přijatelnější, ale pošilhávání po tisícihlavém publiku z toho bohudík nekouká. Zařazení akordeonu se ukázalo být také dobrým šmrncovním tahem, méně už absence překladů. Ne, že by člověk ty mafiány rovnou z čehokoliv podezříval, věřme, že se jedná o nešťastnou shodu okolností, nebylo by ovšem od věci vědět, jestli do nás třeba bezostyšně nerýpou, že na ně zapomínáme v rádiích. To by rozhodně neměli, ti lidé co je vedou k tomu asi nepochybně mají důvod. No vždyť považte, balkánská mafie v dopoledním hudebním proudu! Co by tomu řekla paní Vondráčková.
Jiří Moravčík
