Poplór (2006)
Tomáš Kočko&Orchestr
Indies Scope Records
19.05.2006 | Leoš Janáček napsal: “Pravda je, že píseň rodí píseň. Jest tudíž i skladatelům lidovým třeba příkladů.“ Jurovi Pavlicovi, Jiřímu Plockovi, Ivě Bittové, Petru Ulrychovi stejně jako Tomáši Kočkovi – na moravské lidové tradice navazujícím autorům současnosti.
To, že do toho v 90. letech vpadla world music a Čechomor se symfoňákem pobláznil půlku republiky do Moravy na tom nic nemění; zkrátka se to tak sešlo. Všichni tři – a jiní, samozřejmě - zjednodušeně řečeno cimbál zdědili po otcích a nemuseli si ho honem běžet koupit jako stovky cizopasníků listujících najednou o závod Sušilovou sbírkou. Především takoví převlékači hudebních kabátů mají na triku průběžně omílaný názor, že v údajné krizi se nacházející popmusic hledá laciné a prý krátkodobé řešení v úniku, jak říkával zesnulý hudební odborník Leo Jehne, do „bezpečné hlubiny minulosti a tradice“. Tak jako se totiž ukázalo, že world music není módní trend nýbrž logický vývoj a nezbytná ochrana proti globalizačnímu mcdonaldství a zoufalé recyklaci osvědčené hudby 60. a 70. let., tak zapadlé vesničky odpojené od internetu přestávají být centrem vzniku nových lidovek a naopak se toho ujala velkoměsta, podle Jaroslav Hutky místa současné lidovosti. I když žánrově rozlétanější.
Je ale možné věčnou a často nesmyslně akademickou debatu nad tím co ještě je tradiční hudba a co už popmusic vyřešit cédéčkem se subjektivně upravenými lidovkami a navíc přimět posluchače, aby si u toho bezvadně zatančili? Asi ne, ale Tomáš Kočko se o to se sympatickým nadhledem a bez piety na Poplóru pokusil. Prý z touhy po prosté písničce, s využitím zatracovaného popmusicového klišé. Vedle dlouho neslyšené hravosti a radostně bouřící muzikantské živočišnosti má Poplór spoustu podtextu. Jen tak mezi tancem například vybízí k úvaze o nutnosti ostře vymezených hranic mezi popmusic a starobylou tradicí. Puritáni obávající se hanobení kulturního dědictví a jeho laciného napodobování je vystavěli a stráží i jinde ve světě, nejen u nás. Ti především by měli Poplór s Tomášem vyhecovanou třicítkou hudebníků a zpěváků poslouchat. V melodicky chytlavých lidovkách posbíraných napříč Velkomoravskou říší vykřesali i bez syntezátorů a samplů čerstvou jiskru, arabskou darboukou rozbušili jejich duše, vrátili do nich církví zapovězené bicí a tím i původní napětí zdůrazňující hloubavou krásu, odolávající zubu času i modernizátorům. Tedy těm vnímavým, věčně hledajícím a neokázale odvážným jakým je zpěvák, muzikant, producent a režisér Tomáš Kočko, tvrdící: “ Možná jsem úzkoprse provinciální, ale chtěl bych, a neskromně se na tom chci podílet, aby se moravská muzika dostala tam, kde je muzika irská. Chci být jedním z Paddy Moloneyů moravské hudby.“
Jiří Moravčík
