More, Love! (2008)
Terne Čhave
Indies Scope Records
10.09.2008 | Terne Čhave alias mladí kluci a starý rockový pes. Zatímco oni se pokřižují a jdou na věc, on upřednostňuje před koncertem pivo. Letité přátelství Terne Čhave s producentem a kytaristou Petrem Vyšohlídem (ex I.R.A) se otisklo do alba More, love a my se vší pravděpodobností posloucháme jednu z nejlepších romských nahrávek co Čechy pamatují.
Terne Čhave na ní opustili ideu hledání vlastních dřevních kořenů uprostřed české městské kultury: Nelapají po písničkách znějících kolem nás v tolika podobách, až jedna druhou připomíná a pomalu z toho zdegenerovaly. Zalovili houběji v paměti a vrátili se na samý začátek, do slovenských osad a časů, kdy rómská hudba ostrostí připomínala kudlu a nedotčeností prašné cesty. Vyrůstala z přírody, rodila se na vozech a útěku se slepicí v ruce před sedláky. Rómská muzika v Čechách je velký oříšek co se týká originality a původnosti, takže návrat do hliněných baráků prarodičů s odstupem světáků je to jediné, jak se z toho vyhrabat. Terne Čhave vzor současnost tedy představují úctu k tradici a přitom nezávislost na ní. A také punk, prapodivné, ovšem fantastické tango, jazzové názvuky, balkánština, Děti z Pirea, elektronické samply, sbor popů v úvodu výtečné skladby Haleluja nebo arabské příměsi. Gejza Bendig zpívá jako Pánbůh, syrově jištěný hlasy manželek v roli sboristek, střídaných ve vypalovačce hlásky školáků Children´s Choir.
Táta producenta Petra Vyšohlída, skladatel a herec Jiří z divadla Drak, je pověstný svým hledačstvím - „dokud nenajde, nepřestane“ – a smyslem pro nespoutanou barevnost, takže když k tomu přidáme Petrovo pokusnictví o sloučení zdánlivě si odporujících hudebních složek a staletími prověřený romský přístup - „okolní hudbu vnímáme uchem, ale ven z nás už jde srdcem a zní to malinko jinak“ – není přece možné, aby More, Love! znělo fádně. Volání po krystalické romské hudbě, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel, odmítli Terne Čhave rovněž vyváženým, tudíž přínosným složením kapely: gadžovská rytmika a houslista Adam Pospíšil (také pražští Taliesyn) si nehrají na Romy, nýbrž odhodlaně po svém reagují na kolegy v plné jízdě mezi nimiž do nebývalé krásy vykvétá mladý akordeonista Daniel Zeman.
Všem také konečně došlo, že katalánská rumba neboli latina po cikánsku, už není to pravé ořechové. Koneckonců nechat se celá léta spojovat s Gipsy Kings, koho by to bavilo.
Zatímco v minulosti na koncertech Terne Čhave špendlili publikum na zdi, doma ho s deskami občas uspávali. To je teď konec. To co dříve nedokázali ve studiu prodat – spalující energii proslavenou dnes už po celé Evropě – tentokrát na album dostali bezezbytku. A spoustu dalších záležitostí.
Jiří Moravčík
