Woven Ways (2007)
Garcia
Supraphon
18.05.2007 | Nepochybuju o tom, že by z toho mohla vzejít nahrávka, o jaké by se ještě dlouho mluvilo, napsal jsem před čtyřmi lety do recenze na dúnandorasské album Sweet & Sour zároveň s přáním poskytnout zpěvačce Katce Garcia daleko víc prostoru. Aby zkrátka nemusela co chvíli čekat než kapela dohraje svá instrumentální čísla a my na to, až znovu zazpívá.
Stalo se a kdyby jen to: padlo také skeptické přesvědčení, že hudba z Irska, Skotska nebo Bretaně je pro Čechy zakletá. Stačilo zdánlivě málo: přestat si něco namlouvat, urputně si hrát na Kelty a místo toho vnímat tu hudbu jako sami Irové – nebránit se jejím výzvám, nabízejícím se možnostem, nelpět na kecech tradicionalistů a vzývání „nehmatatelné keltské atmosféry nabulíkované světu Enyou“.
Zůstaneme-li totiž u ošemetného, vlastně nic neznamenajícího termínu keltská hudba, jímž už léta mnozí domácí Keltové tvrdošíjně označují výtvory, kterým čouhá z bot česká sláma, představuje debut Katky Garcia historicky první české k dokonalosti dovedené keltské album. S kapelníkem a producentem Lubošem Malinou vytvořili hudební precedens do budoucna, vkročili na území, kam se po nich odteď mohou odvážit pouze stejně schopní, přemýšliví, podobně keltství dálky cítící muzikanti, nepovažující hraní si na Kelty často za způsob jak se lacině vlísnout do přízně věci neznalému nebo festivalově pažravému publiku.
Woven Ways představuje moderní jiskřivé dílo pod které by se bezpochyby podepsal kdokoliv z autorů vypůjčených skladeb. Takový irský producent a hráč na bouzouki Donal Lunny (od něho je závěrečná Tribute To Peadar O ´Donnell) rozhodně, vždyť i on umí pracovat v lehkém popovém oparu, vpustit na svá alba rockovou rytmiku a elektroniku.
Ideálně tu zafungovaly Malinovo letité poctivé, do hloubky cílené studium irské hudby a zkušenosti z country a bluegrassu, protože přesahy jakoukoliv hudbu koření, nehledě na skutečnost, že neváhal o spolupráci požádat vynikajícího Martina Ledvinu dodávajícího šmrnc poslednímu albu Lenky Dusilové. Ve famózní formě se na Woven Ways ukazuje také kytarista Petr Košumberský – viz výborná instrumentálka Via/Happy Man Burrito.
A ta, okolo níž se to všechno točí? Nic než chválu a hlubokou úklonu nelze pro Katku Garcia mít. Tak citlivou, hlasově vřelou, s každičkým melodickým odstínem si pohrávající zpěvačku jsme na výsluní už dlouho neslyšeli. Dokáže zaranžovat lidovky a podřídit irskou gaelštinu svému hlasu že nám nepřijdou úplně tak cizí, umí se položit do prastaré irské pěvecké tradice sean nós ( skladba The Banks Of The Nile), což je problém i pro nejednoho Ira a především, ji věříte. Baví ji to, nečpí z toho křečovitá snaha nýbrž radost z toho všeho kolem.
A ještě něco: fantastický, nevyslovitelně vtahující obal.
Jiří Moravčík
