Domrtě (2007)
Docuku
Indies Happy Trails Records
15.06.2007 | Když docuku, tak domrtě, utrousil prý kdysi František Segrado. Česky: když rychle, tak do padnutí.
Když docuku, tak domrtě, utrousil prý kdysi František Segrado. Česky: když rychle, tak do padnutí. Křísit tyhle Valachy po hraní sice nemusíte, ale moc k tomu nechybí. Upřímně: jedině vystupňováním živelnosti a pořádným – někdy úplně nejlépe doslova bezhlavým – přiložením pod kotel lze uniknout z tyranie prachobyčejně zbigbítovaných lidovek, kterými stát zaplevelili aspiranti na Krtečka. Docuku proto nabízejí publiku hudbu kořenů jinak – pořád povědomě, ovšem sytěji, haydamakovsky energičtěji (omluvám se, ale to ten drtivě rychlíkový Vavříkův akordeon, jindy plačící jak stará baba), rockově hutněji, s gustem a lehkostí od boku pálícího pistolníka nad věcí. To u nás dokáže s lidovkami nebo variacemi na ně málokdo. Vždyť taková rozbušená Vdovička kráčí proti obecnému vkusu běžných upravovatelů a přestože neextrémně, i tak otevírá nové možnosti zbavit se zažitých zkušeností. Pořád jde o spontánně vyhrklé písničky, nejsilnější zbraň valašskomeziříčských part, bez potřeby plácat u toho do djembé, exotičnět s reggae a dolaďovat nejrůznějšími egoserepetičkami. Vždyť Písmo, nádherně gradující Otevřte sa, mraky a tlumeně majestátní V tom hovězím kostelíčku jsou prosté jako facka a přitom právě s nimi přichází teplo z nejteplejších a ne proto, že dvě posledně jmenované prostince bez manýr zpívá Lucie Redlová.
“Písnička je cokoli, co dokáže kráčet po vlastních nohách,“ řekl kdysi Bob Dylan. Takže, nezáleží na tom, jestli ji hraje cimbálovka nebo rockeři, hlavně, když ji ty nohy nepodrazí.
A Docuku nejsou žádní hajzlíci, ale fortelní Valaši. A šikulové. Nebo já nevím, jak se na Valašsku říká lidem, kteří na co sáhnou, to rozkvete.
Jiří Moravčík
