Lé La (2008)
Čankišou
Indies Scope Records
18.04.2008 | Můžete si vymyslet národ. Třebas jednonohý. S očima na mapě, s nutkáním bizarnosti a potřebou domluvit se po celém světě. Napsat o něm knížku a bavit se splétáním nepravděpodobných setkání.
Dosadit k fiktivnímu národu hudbu, tak to už je horší. Zůstane-li ovšem všechno na papíře – a bez notových zápisů – dá se spolehnout na čtenářovu fantazii. Ovšem zhmotnit ji fyzickým přehráním a nebýt – v případě, že po tom fakt neprahnete – za úplného blbce nebo vykuka co si z „domorodého“ hlava nehlava bušení do bubnů, foukání na australskou troubu a tváření se etnicky hodlá pořídit prachsprostou sezónní živnost, tak tady se doporučuje opatrnost, zvlášť, když už jste předtím jako muzikanti leccos dokázali, hodně si vás váží a není vám jedno čím zaplatit složenky. Čankišou na české české worldmusikové pole neorané vtrhli před deseti lety nažhavení originálně a štědře pobavit lidi i sebe. S nadhledem, živelnými koncerty, při nichž nemělo publikum čas ani chuť rozpitvávat z podia se hrnoucí etnobigbítový amalgám bez špetky logiky ve stylu „od každého něco“. Tančilo se hlava nehlava a kapela hrála: po mongolsku, po balkánsku, po ukrajinsku, ale také arabsky, africky. Upřímně postihnutá nesdělitelným vnuknutím nebo radostně uchvácená pakistánským qawwali Nusratem Fateh Ali Khanem.
Drtivý rytmus převažoval a občas zakrýval prokouknutelnost a upřímně, narůstající normálnost. World music už přece jenom dorazila do Čech. Tlumočníci kultury zaniklého národa tehdy učinili ten nejrozumnější krok: vydali se za zkušenostmi do světa. A zatímco jiní by možná na jejich místě volili Afriku s Balkánem (to pro ten rytmus), Čankišou osud a manažérka Hanka Vojtěchová nadělily Pakistán, ostrov Réunion, Madagaskar – zkrátka dálky z největších, o jejichž hudbě nemá u nás málem nikdo ani potuchy. Třaskavá hudba Jednonohých na po kreolském pozdravu nazvaném albu Lé La zbarevněla, zdospěla, proměnila se v sympaticky neetnomuzikologického kazatele neznámých melodií, dovozce fascinujících nástrojů, zviditelněním exotických stylů. Inspiračním zdrojem přestala být pouhá fantazie načerpaná z knih a cédéček, nahradila ji realita ostrova uprostřed Indického oceánu, možnost poslouchat exotickou hudbu v jejím přirozeném prostředí, rozhovory s muzikanty, z nichž jde světu doslova hlava kolem. Se vším zdravým rozumem si Čankišou nicméně nehrají na pakistánské derviše ani nemají potřebu o sobě tvrdit, že bez Madagaskaru nedokáží žít a když převezmou písničky od místní zesnulé legendy Alaina Péterse, výsostného reprezentanta stylu maloya (tzv. blues z Réunionu) a doprovází se podobně jako kdysi on na perkusivní chřastítko kayanm (představte si valchu vaši babičky, uvnitř místo plechu ovšem s rákosy naplněnými vysušenými semeny šafránu), stejně zůstanou sví. Správně trhlými bigbíťáky z Moravy, co nepožírají sami sebe a lidem nenamlouvají blbosti; podobně jako hostující fyzický básník Petr Váša.
Neznalým věci je těžké vysvětlit, co pro Čankišou znamená účast pakistánského zpěváka Sain Zahooreho (držitel prestižní ceny BBC Awards for World music za rok 2006) ve skladbě Zuha, za pokus to ovšem stojí: jako kdyby Švihadlu přijel píchnout Bob Marley; kdyby samozřejmě žil.
Hra na Jednonohé vystoupala na samý vrchol, až se vkrádá pocit, jestli nakonec opravdu taková hudba už kdysi neexistovala. Zní totiž až příliš skutečně.
Jiří Moravčík
