Lightweights & Gentlemen (2007)
Lau
Reveal Records
29.07.2007 | Skutečnost, že by vás měli přijet domů dostat do varu - myšleno do skutečného varu, ne že u toho budete pouze rozhazovat rukama - akordeonista, zpívající kytarista a houslista, notabene lidé z tradiční scény, zavání až přílišným eufemismem, leda že by na sobě měli nějaké veselé kostýmy. A v zásobě košilaté fóry.
Takovéhle party, a že jich existuje, propírají spíš lidovky, dřou struny, občas něco vymyslí - a není to vůbec blbé nebo špatné - ovšem překvapení, že byste z toho vylezli na tovární komín, přestože trpíte závratěma, z toho nekouká. A pak přijdou Lau (na orkneyských ostrovech tak říkají přírodnímu světlu, ať už tomu na obloze nebo v ohni) spustí pseudolidovky a vy z toho komína navíc skočíte dolů.
Kvůli komu že to? Kytarista a hráč na dobro Kris, syn Ivana Drevera od skotských Wolfstone a léta nájemný muzikat u Kate Rusby, Battlefield Bandu a Daniela Lappa. Skotský houslista Aidan O´Rourke od Blazin’ Fiddles, na jehož albu Sirius hostoval i podobný rychlík se smyčcem Harald Haugaard z Dánska. A konečně Aidanův přítel, anglický akordeonista Martin Green léta zaměstnaný u Elizy Carthy, Lindy Thompson, Be Good Tanyas a Joan Baez. Shrnutě řečeno: muzikanti z tradiční scény, tykající si také s jazzem, klezmerem a bluegrassem, schopní z fleku improvizovat na jakékoliv téma, s touhou odlišovat se. Ne za každou cenu, spíš z nutkavé potřeby být jiní, různoroní, asi jako všichni z líhně edinburghských klubů, odkud vzešla například Salsa Celtica.
V Edinburghu se poslední léta totiž nosila víc než anachronické pidlání moderní folková anarchie. Proč by si jinak Lau skládali autorské skladby, přestože na první poslech by u nich každý nejspíš hádal, že objevili neznámé ložisko lidovek. "Nehrát tradiční kusy nebylo vědomé rozhodnutí, zkrátka jsme nosili v hlavách tolik vlastních, že jsme je nepotřebovali."
Hudbu Lau lze brát jako protilék na nekonečný zástup kapel zamotávajících se do tanečních reelů a jigů. Trojice kombinuje vlivy irských, skotských a anglických harmonií a rytmů do na první poslech složitých, technicky brilantních, originálních skladeb, které po chvíli než by vás akademicky uzemnily, do vás napumpují pyrotechnickou energii až nevíte, jestli se vám to nezdá. A při Krisově zpěvu si matně si vzpomenete, že takovou radost jste kdysi prožívali v dobách, kdy na folkovou scénu vstoupili Fairport Convention se Sandy Denny nebo nedávno nezastavitelná badatelka Eliza Carthy.
U Lau se nejedná o žádný plánovaný nonkorfismus, ale o přirozený a logický vývoj anglického folku, který se vydal na výpravu za explozivní virtuozitou a pustil se přitom ruky své matky - tradiční hudby. Jestli jim to nakukal producent s nevysychající tvůrčí nápaditostí Calum Malcolm, těžko soudit, svého času ale podobně bez jakékoliv nostalgie rozpumpoval Capercaillie, Boys Of The Lough nebo Anam, když předtím šafářoval Nazareth, Maire Brennan, Simple Minds a Prefab Sprout. Takže žádný zásadovec natož tradicionalista, nýbrž dolovatel vášní a jinakosti. I proto jsou Lau favorité na albovou nahrávku roku.
Jiří Moravčík
