Low Culture (2008)
Jim Moray
Niblick Records
28.03.2008 | Princezna Irulán ve filmu Duna chytře podotkla: „Začátky jsou velmi choulostivá doba.“
Když se dvaadvacetiletý folkrocker Jim Moray před lety rozhodl na dvou albech po svém přezpívat a přehrát snad ty nejprofláklejší anglické tradiční písničky, extra očekávání na obzoru rozhodně nebylo. Pak ale všechny postavil do latě; rozpoutal přinejmenším revoluci: dodal jim totiž artrockovsky genesiovskou rozmáchlost a v hlase, jednom z nejkrásnějších dnešní Anglie, emocionální bolestínství lorda Byrona. Stal se Maršálem zvuků, průvodcem neproniknutelného bludiště temných a nervních lidových písní popírajících v jeho uchopení takřka své kořeny.
Šokuje a provokuje i napotřetí, nicméně velkoorchestrální vášnivé aranže ustoupily baletu vytříbené vyváženosti akustických nástrojů, sborů, povznášejících smyčců a daleko střídmější elektroniky. Experimentuje ztišeněji se zvukem západoafrické kory, niněry, akordeonu, marimby a dechové sekce, přestože rockového bouření se úplně nevzdává. Co ovšem nelze přejít, protože to zkrátka nejde, je Jimiho vizitka uchopitele autorských skladeb kamarádů: Three Black Feathers od v současnosti oslavované Belly Hardy prosím, jedná se o parádu, ovšem All You Pretty Girls, jednoduchou skladbu Andy Partridgeho z kapely XTC, tak tady máme co do činění s velehitem, jehož infekční monstroznost násobí přítomnost neobyčejného sboru: Roy Bailey, James Fagan, Tim Van Eyken, Nanci Kerr, Matt Norman a Jasper Future.
Incestní, krvavá balada Lucy Wan pochází podle sušilovského sběratele Jamese Childa z roku 1776 a od té doby kolem ní všichni chodí po špičkách v domnění, že by se neslušilo na ní cokoliv měnit. Jim Moray pozval rapera Bubbze z Ghany, spustil elektroniku, do dud nechal zadout Fionu Bradshaw a z Lucy Wan učinil totálně aktutální poselství budoucnosti.
A propos: zpívá mu to nejlépe jak kdy uměl. Nedospělý osvícenec posedlý anglickým folkem zkrátka zase vybral bank.
Jiří Moravčík
