The Ladies Second Song (2007)
Laïs
Bang Music
12.04.2007 | Andersenova pohádka totálně naruby: oslnivě krásná, panensky čistá, s jemně zvonící harfou skotačící labuť se promění v ošklivé, vyzývavým sexem a kabaretní temnotou posedlé káčátko, žádající o jediné: “Zabijte mě jemně.“
Vlámské dívčí trio Laïs ( Jorunn Bauweraerts, Annelies Brosens, Nathalie Delcroix) po tuctu let strávených na tradiční scéně, kterou lahodícím a cappella zpěvem starých vlámských lidovek pobláznilo – to je ještě slabé slovo – kompletní Belgii a hezký kus sousední Francie, na albu ventilovalo umanutou touhu svléknout národní kroj, obléknout lascivní podvazkové pásy a konečně dostát jedné z inspirací svého názvu – řecká prostitutka Laïs, co se uchlastala k smrti v náručí starořeckého filosofa Aristippuse, podle něhož životní blaho spočívalo ve slasti.
Folková evoluce u Laïs přešla v revoluci a trojice – pro přiblížení a z čiré bezradnosti jak to popsat – má najednou hodně společného s Coco Rosie a našimi UJD.
Táhne jim na třicet, založily rodiny, mají děti a ztratily zábrany. Dřívější naivní koketování sotva odrostlých holek dospěle zdramatizovalo: Jorunn na fotografiích kojí lidskou lebku zatímco Annelies a Nathalie se vášnivě líbají. Provokativní, nelaciná, vtahující stylizace patří k současným Laïs - milovaného, napodobovaného symbolu obrozenecké víry v belgickou tradiční hudbu, schopnou v jejich moderním podání hravě konkurovat popmusic.
Naprosto ojedinělé vedené holé hlasy nechávaly v uplynulých letech stále častěji doprovázet kapelami Kadril, Fluxus nebo Ambrozijn. Dávné, výhradně ve vlámštině zpívané skladby dostaly znovu do fóra ( 't Smidje pak málem nahradila státní hymnu) a když vydaly sborník oblíbených, vlastnoručně objevených středověkých textů, hned se po něm zaprášilo.
Lidovky z antwerpských vesnic o senosečích a vílách ale brzy ustoupily léta v sobě dusící fascinaci smrtí, bolestí a marností, což výrazně zaznělo na předcházející nahrávce Douce Victime. Svou představu o smrti a bezútěšnosti prý mají, i tak nyní daly přednost povolanějším: vedle vlastních textů, zhudebnily básně W.B.Yeatse, Paula Verlaina nebo Pabla Nerudy.
Folkrockové muzikanty pak vystřídali mladí elektronici, avantgardisté a postpunkeři ze zásadních belgických kapel: Dead Man Ray, Zita Swoon, Telex, The Partchesz, Black Cassette a Antwerp Gipsy Ska Orchestra.
S většinou anglicky zpívajícími Laïs pak společně triumfují coby skladatelé a producenti. Zmrazili dosavadní tušení, coby tak u Laïs mohlo v písni nastat a dnes by vám neporadil ani sám Erasmus. Akustické pasáže zvolna přecházejí do hardcorové zběsilosti nebo sofistikovaného elektro ambientu; před hlasy se rozprostírá prostor nebo jim naopak nezbyde než se prodrat skřípotem loop pazvuků a nalézt si cestu za Verlainem v marockém transu (A Clymene) nebo k rumunské lidovce Witte Bij v níž za tlukotu bubnů zpívají s Nerudou o světě poskládaném z kamenů a opuštěných ostrovů.
Když album slyšel Ian Anderson, šéfredaktor vlivného magazínu fRoots a člověk, který toho už v životě něco naposlouchal, vyhrkl pouze: „No nazdar“. Charlie Gillett z rádia BBC se zase svěřil posluchačům: „Na konci alba na vás padne touha se vrátit a připomenout si jak to všechno začalo.“
Jiří Moravčík
