The Band Boys Have Won (2008)
Chumbawamba
West Park / PJ Music
18.08.2008 | Postupný přesun k folkově laděným akustickým písničkám proběhl u anarchopopové Chumbawamby postupně a bez humbuku: nejprve oprášila libůstku English Rebel Songs z roku 1988, pak členy skupiny namíchlo, že na Mobyho nahrávce Play není v samplech zastoupen ani jeden bílý hlas (podle nich by tam pasovali angličtí folkaři), takže se to rozhodli osobně napravit a nakonec potkali Martyna Bennetta, technofolkaře úspěšně pracujícího s vokály ostrovních zpěváků ze 30. let.
Zpočátku, s dozníváním ohlasu globálního hitu Tubthumping, pár lidem vrtalo hlavou, proč se najednou Chumbawamba objevuje v magazínech fRoots a Sing Out! (pro představu: Chumbawamba na stránkách Metal Massacre), pak se ale objevilo vynikající album Readymades zahrnující zpěv Lal Waterson, Dicka Gaughana, Kate Rusby či Martina Simpsona a nikdo se už ničemu nedivil. Anglická folková scéna Chumbawambu přijala za svou, aniž by z původní osmičky zbývající pětice musela přísahat na holý pupek že to s folkařením myslí vážně. Dnešní Anglie už dávno odstoupila od tradicionalistický ideálů a návodů: je tu zcela běžné, že se na podiu střídají kapely hrající starou a na ní navazující muziku akusticky, v návalu techna, hip hopu, bigbítu nebo jazzu. Všem jde o jedno – zbavit se přehnaného respektu a nenechat ji zrosolovatět. „To co Martin Carthy říká o folku, my tvrdíme o popu,“ vysvětluje Jude Abott přítomnost hlasu anglické folkové legendy v úvodní a závěrečné skladbě, z jejíhož nekompromisního shrnutí situace si Chumbawamba vypůjčila název alba The Boy Bands Have Won. „Nejškodlivější věc, kterou můžete v hudbě napáchat je nic na ní neměnit, nechat ji tak jak je. Ta pak zemře a je po všem. Nemůžeme to ani vzít nazpátek a plagiátoři, vlezdoprdelkové, producenti Superstars a „boybandy“ vyhrávají,“ tvrdí Carthy.
Pro Chumbawambu zůstávají typické ostré komentáře společenského marasmu, přímý úder na solar a jízlivý chechot. Nepřekvapí ani témata: třicet let v americké cele smrti nevinně vězněný Gay Tyler, východoevropské estébáctví, Margaret Thatcher, My Space, Nazi, bez kalhotek, za to v kožichu se promenádující hollywoodská herečka Jayne Mansfield nebo Bertold Brecht v exilu.
Každý někdy neví, ale do vícehlasých vokálů nádherně položená Chumbawanba většinou ano, takže když má pocit, že by se útržky ikonických anglických lidovek Lord Bateman a John Barleycom měly objevit ve skladbě Lord Bateman´s Motorbike, neváhají. Melodie z balady Green Grows The Laurel (naposled jsme ji slyšeli od Cary Dillon) se pak stane součástí Wish That They'd Sack Me a takhle je to na albu každou chvíli, aniž by někoho byť jen na moment napadlo pokládat kapelu za vykradače. Písničky navíc tvoří jednu z nejlepších kolekcí Chumbawamby a to je možná i důvod, proč se role zpívajících hostů ujali Roy Bailey, Barry Cooper, Jim Boyes s Robbem Johnsonem a dávní kamarádi z kapely Oysterband.
Jiří Moravčík
