La Différence (2009)
Salif Keita
Universal
15.04.2010 | Politickým a sociálním manifestům Afričanů západní publikum nikdy nerozumělo, když se jim rovnou nesmálo a nechápalo ani neskutečný vliv griotů na společnost. Jako významné tribuny je vnímá dodnes a mocní presidenti nepřestávají stát o rady hudebních megahvězd.
Vloni šedesátku slavící malijský zpěvák Salif Keita sice z kasty griotů nepochází, jeho slovo má ale v Západní Africe obrovskou váhu. Veřejnými apely dosud šetřil, nabízel spíš obecná slova o lásce a míru. Jestliže teď povstal s nesmlouvavou, osobní zkušeností podpořenou výzvou k zastavení vraždění albínů, vemte na to jed, že situace je vážná. „Jsem černý, ale má kůže je bílá. To je rozdíl, který mě dělá krásným. Jsem bílý, ale má krev je černá. Miluji to,“ zpívá nejznámější africký albín na úvod alba věnovaném na podporu kampaně zamezující honu na albíny.
Zatímco naši Cimrmani si z afrických albínů dělají nevinnou legraci na černém kontinentě je vraždí pro rituální obřady: v Tanzánii mají například části těl a krev přinést tamním horníkům a rybářům bohatství. Také Západoafričané v čarovnou moc albínů po staletí věří, nicméně už je nezabíjejí – předsudky o méněcenosti završené vyobcováním ovšem neustávají. „Nežijeme ve středověku, také jednání je totálně odporné, pro lidskou rasu hanebné,“ obrací se Salif Keita ve spolupráci s mezinároním červeným křížem na Afričany. A přidává bonus: v přesvědčivosti velmi silné afropopové album poskládané z moderních verzí starých skladeb a několika novinek.
Keita sice částečně odbočil z nedávno nastoupeného návratu k akustickým kořenům, ale v tomhle případě účel světí prostředky.
O tom, že zpěvák hodlá oslovit široké publikum svědčí výběr neobvyklých producentů: Patrice Renson pracoval s Rachidem Tahou a Vanessou Paradise; amerického písničkáře Joe Henryho zase žádají o pomoc Ani DiFranco, Solomon Burke, Elvis Costello a naposled vyprodukoval album černošské old-time music tria Carolina Chocholate Drops.
Právě pod Henryho rukama prošly jiskřivou ozdravnou kůrou archivní Keitovy záležitosti Folon, Seydou a Papa. Po bok skvostných Keitových letitých kytaristů Kante Manfily a Ousmana Kouyateho postavil ve snaze najít ve skladbách zcela nečekaný potenciál Billa Frisella s francouzským rockerem Sebastienem Martelem. Keitovi pak za zády ječí nepřemožitené sboristky proložené zvoněním dřevěného balafonu Keletigui Diabateho a strunami loutny ngoni s jednadvacetistrunnou korou. Tím ovšem Henryho pokusnictví nekončilo: naléhavý epos Gaffou nechal prostoupit violoncellem Vincenta Segala ( naposled jsme ho slyšeli na Stingově albu If on a winter's night) a předoucí baskytarou Jannicka Topa, bývalého člena avantgardní Magmy, k němuž se přidává jazzový kolega Guy N’Sangueh, na něhož sází také malijská zpěvačka Oumou Sangare.
Renson zase z titulní skladby La Différence učinil beznadějně vtahující tanečný hit. Jiným skrze smyčce a fantastického libanonského trumpetistu Ibrahima Maaloufa (také on si zahrál se Stingem) vtiskl arabskou příchuť.
V bambarštině, mandinko a francouzsky zpívající Salif Keita si udržuje odstup od prvoplánových vyprázdněných plakátových hesel za „lepší Afriku“ i když se kaboní nad ničením přírody ve skotačivě rytmické skladbě Ekolo d’Amour. Srší z něho náruživost a oslnivá energie načerpaná z producentského solitérství, vyvažujícího lidský apel fenomenálního zpěváka vytříbeným afropopem nejvyššího řádu.
Jiří Moravčík
