Sigil (2006)
Nuru Kane
Riverboat Records
07.11.2006 |
Senegalský písničkář Nuru Kane kráčí proti proudu času. Rozhodl se vrátit hudbu marockých Gnawů tam, odkud před staletími přišla – do Západní Afriky. Na světoznámém marakešském náměstí Djeema el-Fna, kde kdysi s místními muzikanty nahrávali Robert Plant s Jimi Pagem, uslyšel hráče na třístrunnou basovou loutnu guimbri. Nástroj viděl prvně v životě, ale transovní hudba Gnawů ho doslova omráčila. Loutnistu hned na místě požádal, zda-li by ho na ní naučil a postupně se dozvěděl, co cítil ve skrytu duše, když v hráčově podání identifikoval malijské a senegalské rytmy: Gnawové, potomci černých otroků zavlečených arabskými kupci do Maroka pocházejí z Mali a Senegalu a jejich fascinující trans, ačkoliv poznamenaný arabskou kulturou má kořeny ve vesnických rituálech Západní Afriky.
Nuru Kaneho dnes přezdívají senegalským Gnawem. Měl dokonce tu čest doprovázet na francouzském turné legendární marockou kapelu Nass El Ghiwane. Když v roce 2004 na poslední chvíli zaskočil na festivale Blues In Desert v Mali, po jeho údajně fantastickém vystoupení mu přišel blahopřát sám veliký Ali Farka Toure, aby mu řekl: “Naše hudba má mnoho podobného – trans a pouštní blues.“ Ohromil i přítomného Roberta Planta, dávného obdivovatele marocké hudby, který si ho za dva roky vyžádal coby předskokana na festival Womex.
Album Sigil učarovalo snad každému. Neskutečně syrové, guimbri poháněné skladby, v nichž se do sebe zaklesly struny houslí a kory, ovládá Kaneho naléhavý, teskně bluesový hlas, plný úcty ke svému duchovnímu vůdci Mbaye Fallovi. Představiteli mírumilovné senegalské odnože islámu, k níž vzhlíží také zpěvákův krajan Cheikh Lo.
Nuru Kane se narodil v Medine, chudé čtvrti senegalského Dakaru, stejně jako Youssou N´Dour. Zajímal ho rytmický mbalax, pouštní blues a z nástrojů preferoval kytaru a baskytaru. V devadesátém roce přesídlil do Paříže a když o devět let propadl guimbri, založil kapelu Bayefall Gnawa. Francouz Thierry Fournel hraje na kytaru, arabskou loutnu oud a tureckou sansu, Senegalec Djeli Makan Sissoko na ngoni a zbývající dva Malijci na perkuse. Zcela náhodou je uslyšel skotský producent Martin Swan a okamžitě jim nabídl spolupráci. V tu chvíli se začalo rýsovat ve všech směrech fantastické album. Kytarista a houslista Swan, zakladatel skupiny Mouth Music, v níž skotskou tradiční hudbu možná jako jeden z prvních v 80. letech mísil s elektronikou a africkými příměsi, rozpoznal unikátnost Kaneho písničkářství. Odvezl ho do svého skotského studia, kam pozval i velšského flétnistu Penny Bonta a rozmluvil mu vizi o zapojení kláves.
Vzrušující Sigil se pohybuje na melodické a rytmické půdě Západní Afriky, Maroka, Západu a blues - Ali Farka Toureho i amerického. Písněmi, zpívané Kanem v jazycích Wolof, Peul a Soninke, ale i ve francouzštině, škubou emoce, duchovní úcta a odpovědnost za africkou současnost. Ze skladby Djoloff, Djoloff, bluesovému hybridu, přiklánějícímu se ovšem povětšinou k miissipské Deltě, prýští ale bolest, zdůrazněná plačtivými Swanovými houslemi. Neklid a vzpomínky čiší i z Kaneho hlasu, když zpívá o Goree, třicet kilometrů od Dakaru vzdálenému ostrovu, odkud byli odváženi do Ameriky otroci. „Každá píseň reprezentuje část mých životních zkušeností, ale vždycky se jedná o africké blues,“ říká Nuru Kane.
Jiří Moravčík
