Nour (2007)
Malouma
Marabi / PJ Music
10.05.2007 | Do Evropy a světa world music uvedl mauretánskou zpěvačku a hráčku na ardin Maloumu Christian Mousett, ředitel významného francouzského festivalu Musique Métisses v Angouleme a šéf labelu Marabi na sklonku milénia.
S bratrem klávesákem Arafate ould Mediah předtím v roce 1998 natočila pro americkou značku Shanachie první album Desert of Eden, tvarující mauretánskou tradici do moderní podoby přemosťující arabský a západoafrický region. Uslyšíte tu i neodolatelný hit Fa-Fa-Fa-Fa, původně skladbu od Otise Reddinga. Desert Of Eden produkoval Senegalec Pape Dieng, spolupracovník Youssou N´Doura i Baaba Maala.
Dva roky přes svržením vojenského režimu v Mauretánii a prvními svobodnými volbami od získání nezávislosti, kdy se z Maloumy stala senátorka, přišla s albem Dunya, patřícím podle magazínu Songlines mezi padesát nejvýznamnějších afrických nahrávek všech dob. „Tohle svůdně výstřední album lze brát za bezbožné spojenectví mezi západním rockem, americkým blues a mauretánskou pouštní hudbou. Za hrubě vybroušený drahokam, křižovatku mnoha hudebních žánrů. Maloumino transkontinentální blues vzdávající hold malijským a maurským kytaristům navazuje na pokusy evropských a amerických bílých kapel z 60. let,“ napsali v Songlines.
Na Maloumu se v tu chvíli upřela obrovská pozornost, učinkovala na Womex v Seville, kde ji se Sahel Hawl Blues přirovnali k tuarežským Tinariwen a koncertovala s úspěchem po Evropě.
Světlo z arabského názvu letošního alba Nour má symbolický význam: po dlouhých letech, kdy ji autoritativní vláda znemožňovala svobodně se vyjadřovat může Malouma „žádat svaté proroky o světlo na cestu k lidskosti a odpuštění naší nestřídmosti“.
Zdrojem překvapení je i samotná hudba, v experimentálním zápalu do varu uvedený kotel kontrastních stylů, stmelených zpěvaččiným naříkavým, vášnivým hlasem a „nemožně přitažlivým“ autorským rukopisem. Pozoruhodné vizionářství tu přitom proběhlo v několika rovinách. Původně samotnou Maloumou a její kapelou v Dakaru natočené skladby převezl zvukový inženýr Philippe Teissier du Cros do svého francouzského studia, odkud vzešla také vynikající alba malijské zpěvačky Rokie Traoré. Tam výsledný zvuk překvapivě zčeřili vyjímeční, z odlišných žánrů pocházející muzikanti, dobarvující už tak moderní výklad Maloumina pouštního blues.
Francouzský kytarista Pierre Fruchard do něho přispěl hendrixovským ostřím, Srb Bojan Z, dnes vůdčí osobnost avantgardního francouzského jazzu zvukovou bizarností xenophonu, vlastnoručně sestaveného hybridu fender piana, kterému přizvukoval klavír belgického novátora Erica Legniniho. Už tak údernou africkou rytmiku Sahel Hawl Blues odvážně zmohutnil Emile Biayenda, jinak šéf konžské bubenické eskadry Les Tambours de Brazza, francouzský multiinstrumentalista s bohatými africkými zkušenostmi Loy Ehrlich s nástrojem gumbass (další hybrid – tentokrát baskytary s marockou posvátnou loutnou guimbri) a pařížský jazzový perkusista Laurent Robin. Nejméně zaskočí přítomnost Alžířana hráče na loutnu oud a programátora Smadje z Duoud, vnášejícího do skladby Nnew severoafrickou příchuť.
Tucet skladeb lze vystihnout jedním slovem: nepředvídatelné.
Teissierova producentská nekonvenčnost má ovšem své meze. Nepřekrývá emoce a tradiční pouštní smyslnost. Malouniny básnivé texty neodsouvá na okraj, nechá je vyniknout v diskrétním oparu modernosti, když je čas, ustoupí – jinak a souzněle - zpěvaččině návalu poetické lásky, střídané spravedlivou zlostí.
Jiří Moravčík
