The Lobi Traore Group (2005)
Lobi Traore
Honest Jons Records
09.11.2005 | Samotný věhlasný Ali Farka Toure čtyačtyřicetiletého malijského bluesmana Lobi Traoreho nazval africkým John Lee Hookerem. Následně na to se uvolil produkovat mu album Bamako, což se rovná poctě i uznání zároveň; něco takového běžně nedělá.
Traoreho vmísení chicagského blues do západoafrické hudební tradice Bambara mu totiž nedala spát. Přitom moc dobře věděl, že Lobi Traoré patří k váženým členům tajné společnosti Komo, mající schopnost transformovat přes sílu ohňů věci z jedné formy do druhé.
Zmíníte-li se před Traorem o Komo, bude se tvářit, jakoby vás neslyšel. Její mystérium patří v národě Bambara, z něhož pochází mezi respektovaná tabu. Členové Komo představují správce tradice, kněží mají svrchovanou odpovědnost za sociální chod národa a při obřadech smějí nosit zvířecí masky, ztělesňujíc tak Faraa – stvořitele a vládce vesmíru. Kněží rovněž dohlížejí na obřady uvedení mladých chlapců mezi dospělé muže, což se děje skrze obřízku. Tu vykonávají kováři - v hierarchii Komo druzí nejvyšší. Čtyři měsíce předtím musí mladíci, podobně jako griotští žáci, projít v pralese obtížnými tělesnými i duševními procedurami. Pak teprve mohou předstoupit před kováře a radu kněží, zkoumající nabyté znalosti. “Dostane-li se vám pocty přijetí ke Komo, je to na doživotí. Odejít nelze,” vysvětluje Lobi Traore.
Z rodné vesnice vyrazil do města už v šestnácti. Zkontaktoval se s kapelou Zani Diabateho, s níž zpíval tradiční bambara repertoár. Nakonec ale skončil v barech a na svatbách, kde už se jeho kytara a melanchonicky laděné skladby hodně dotýkaly amerického blues. Tehdy na něho natrefil Ali Farka Toure a nepřímo ho uvedl na mezinárodní scénu. V Evropě ho pak potkalo osudové setkání: francouzský hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher sjezdil svět se Sugar Blue a Louisiana Redem, v Chicagu hrával s Eddie Shawem a Jimmy Johnsonem, vždycky ale podvědomě toužil zavrtat se blues víc pod kůži, nahmatat jeho kořeny. Se svou kapelou se o to také snažil, dokonce spolupracoval i se západoindickými a africkými hudebníky, teprve však setkání s Lobi Traorem mu přineslo to pravé rozhřešení. Vlastně oběma. Album Duga, kde je doprovázejí Lobiho krajané na baskytaru, perkuse a ngoni získalo zaslouženě velký ohlas.
”Nádherný dialog kytaristy-zpěváka se skvělým harmonikářem utkává srdcervoucí hudbu, vzteklou jako vítr z pouště Sahel,” dočteme se v jedné z recenzí.
Lobi Traore Group, už bez Vincenta, spoléhá především na fascinující zvuk balafonu a ngoni prorůstající s Lobiho vznětlivou, najazzlou i klouzající elektrickou kytarou a citlivým, až baladickým zpěvem. Bluesovému afrofunku (jak jinak to proboha nazvat!) dodávají energii perkusisté a bubeníci. Vznikla tak dráždivá, rytmicky nedohonitelná hudba jenž s Lobiho citlivým zpěvem přerůstá v dosud málo slyšený novodobý bluesový amalgám namíchaný z tisícileté západoafrické tradice a její americké odnože.
Jiří Moravčík
