Kokanto Sata (2005)
Kokanko Sata
Honest Jons Records
07.04.2005 | Narodila se před třiceti lety jako Sata Doumbia, ale říká si Kokanko, podle malého ptáčka schopného nezvyklým pípáním předpovídat ze vzduchu nebezpečné situace; lidem i zvířatům.
Jako by měl bdít také nad Satou Doumbia, jedinou ženou z malijského kraje Wassoulou, jenž se odvážila hrát na veřejnosti na harfu kamalengnoni. A kdyby pouze to: naučila se na ní sama, s oprávněnou obavou, že by se k tomu žádný chlap nesnížil. A protože začínala na kytaru, zvukově její nástroj připomíná tak trochu koru.
Nebýt Damona Albarna ze skupiny Blur, zamilovaného už několik let do malijské hudby ( za tím účelem vydupal ze země label Honest Jons), vyhrávala by Kokanko Sata dodnes na svatbách a pouličních slavnostech. Takhle v roce 2002 v Londýně, mezi všemi malijskými muzikanty a zpěváky výškou i nápaditým oblečením vyčnívala, stávajíc se událostí přehlídky. Rok na to ji Damon nabídl natáčení debutového alba, jenž se uskutečnilo během šesti dnů v jedné bamacké zahradě pod velkým stinným stromem, což dokládá obal.
Kraj Wassoulou proslul unikátními zpěvačkami a loveckou hudbou, chránící při dlouhých večerech strávených v hlubokých pralesích lovce před zlými duchy a dravou zvěří. Doprovázeli se na kovovou škrabku karinyan a třístrunnou harfu donsongoni. Ta byla v 50.letech minulého století “znesvěcena” rebelskými mladými hráči, to když ji přeměnili v kamalengoni – harfu mladých – dnes ve Wassoulou klíčový nástroj.
Kokanko Sata sice zpívá a hraje vlastní hudbu, ponejvíc se však drží tradičních kořenů z Wassoulou. Doprovázená perkusisty, balafonistou a flétnistou přezpívává písně hluboké jako nekonečná malijská noční obloha i trylkující tanečně hybné skladby. Charakteristickým staccato zvukem kamalengoni žene spoluhráče do umdlévajících temp aniž by si kdokoliv uvědomil, že tématem jejich písní jsou problémy společenských vztahů, mileneckého soužení a smíšené pocity vlastní rodiny nad tím co dělá. Nemá tak zněle drsný hlas jako slavná krajanka Oumou Sangare, ani se nesnaží svou jednoduchou formu obzvláštnit jakýmikoliv cizorodými extrémy. Věří na tok času a upřímnost, vědoma si toho, že “měšita pokryteckého imáma zůstává vždy poloprázdná”.
Jiří Moravčík
